Ďáblovo oko

Po Úsměvech letní noci další Bergmanova studie vztahů muž × žena. Nutno říct, že neznám režiséra, kterému by se danou tematiku povedlo zpracovat tak bravurně a ještě si ušetřit prostor pro komediální nadhled. Jak to ten chlap dělá, že jeho filmy jsou naprosto dokonalou a neskutečně pravdivou reflexí mezilidských vztahů? To, co bylo zachyceno před padesáti lety, platí pořád - jen toho gentlemanství bohužel ubylo. (653., 4. VII. 2011) (05.07.2011)

Jestli měl Bergman něco zmáklý, tak to bylo téma: muž a žena. To byla jeho parketa. Moc dobře věděl, jak to funguje i jak to hlavně nefunguje, k tomu přimíchal nějakou tu filosofii, psychologii, černej humor a celý to okořenil všudypřítomnou smrtí a koktejl made by bergman byl hotov. Tendle neměl chybu. (17.07.2023)

Přepsáno v lednu 2019. Ďáblovo oko je příjemně osvěžující komedie s nadhledem ironického filozofování existencialismu a erotického chvění lidské touhy a chtíče. Působivé obrazové výjevy upřednostňují detail i prostor, pohrávají si s pohotovostí, rozverně laškují a rozhazují důvtip sarkasmu kolem dokola. Nevinnost je lákavý symbol pokušení, rozkoš je předností i cílem, cynismus se sráží s bezstarostnou důvěřivostí a každý dosáhne na své drobné vítězství. Hlavní postavou mužného sebevědomí je Don Juan (vynikající Jarl Kulle), narcis, pohrdající vším, i sám sebou. Jeho poslání je rutinou i zpestřením všednosti, přesto je zaskočen odezvou. A přezíravý cynik je odměněn v nebeském opojení nejbolestivější mukou. Hlavní ženskou postavou je Britt-Marie (velmi zajímavá Bibi Andersson), v koketním ochutnávání života svou nevinnou smyslností bezelstně provokující zasnoubená dcera faráře. Nečekaně naráží na číhající nebezpečí erotického jiskření a třepotá se ve svém dozrávání. Nejmocnější postavou je Satan (sebejistě důstojný Stig Järrel), rozvíjí své plány k podpoře vylepšení vlastního zdravotního stavu. Satan je voyeurem dekadentního uspokojení i jeho největším šiřitelem a podporovatelem. Nejbezstarostnější postavou je otec Britt-Marie (sympatický Nils Poppe), důvěřivý optimista s dětinsky křehkou duší. A kdo by nechtěl mít svého čerta uzamčeného v skříni? Výraznou postavou je Renata (příjemná Gertrud Fridh), nudící se farářova manželka. Pokušení se vrhne na její klín bez varování, lítost není na místě, protože k dozrání duše vedou různé formy sebepoznání. Prostor dostává také Pablo (neodbytně šarmantní Sture Lagerwall), věrný sluha Dona Juana. Jeho cílem je chvilkové osvobození se z věčné prázdnoty pekelného trestu. Bolest je mu milosrdně odebrána v teple rozechvělého objetí. Nezanedbatelnou postavou je strážný čert (velmi zajímavý Ragnar Arvedson), hlídací pes cesty i úspěchu Juanovy mise pekla. Je oddaný rozkazům vladaře a neodbytný v postoji ke ve své roli a schopnostech. Z dalších rolí: Satanovi nejbližší rádci zvrhlosti hrabě Armand de Rochefoucauld (příjemný Georg Funkquist) a markýz Giuseppe Maria de Macopanza (příjemný Gunnar Sjöberg), pragmaticky cílevědomý a mladicky povýšený Britt-Mariin snoubenec Jonas (Axel Düberg), součást trestu Dona Juana a jeho nenaplněnost chtíče (Kristina Adolphson), pekelný specialista na odposlechy (Allan Edwall), či průvodce rozvernou inscenací (Gunnar Björnstrand). Ďáblovo oko nenabízí senzaci, jen si hraje s lehkostí rozveseleného přijímání života existenciálního vyznání. Vysmívá se symbolům hodnot, provokuje a neúnavně tančí ve smyslnosti okamžiku. Příjemné, svěží, vynalézavé. (28.05.2009)

„Co by bylo peklo bez manželství!“ To, že mě dokáže i pobavit, mi už Bergman předvedl v jiných filmech. Tady ovšem humorné situace či hlášky nepadaly tolik na úrodnou půdu (jak bych si sám přál a na začátku představený žánr požadoval). Pobavilo mě svádění obou žen, také postava dohlížejícího zrozence pekel, ale jinak jsem se spíš jen tak usmíval. A třeba taková charakteristika severské ženy zřejmě řekne více pouze tamnímu publiku (nicméně nevinnou dívku si představuju trochu jinak, rozhodně ne jako někoho, kdo se líbá s cizím chlapem na potkání). Zajímavý je pak film ještě svým průvodcem, který k nám před a po každém z dějství promlouvá (znovu mě však tento způsob komunikace míjel, u Bergmana si na to asi nikdy nezvyknu), a trochou toho vztahového a náboženského filosofování. Přesto, čekal jsem víc, celkově hodnotím pouze lepší průměrem. „Pro toho, kdo miluje, není žádný trest dost tvrdý.“ (14.05.2014)

Komedie v tvorbě Ingmara Bergmana nejsou pro mě už déle žádným velkým překvapením, už jsem měl s panem režisérem v tomto směru minimálně dvakrát čest, ale zatímco třeba u filmu A co všechny ty ženy (1964) jsem měl z mistrovy komedie dojem nepříliš funkčního experimentu plného křečovitého humoru, na oplátku tady musím podotknout, že Ďáblovo oko se Bergmanovi povedlo. Humorná hříčka si bere notoricky známý motiv z Dona Juana, využívá strašidelný pohádkový svět v podobě pekla a hlavní dění, nejednou okořeněné vtipnými dialogy, přesouvá z velké části do současnosti. Oproti tomu, co Bergman v tomto období přinesl ve svých dramatech, to samozřejmě úplně srovnání v jistých ohledech nesnese, ale musím říct, že po většinu času mi tato svérázná hra poměrně sedla, bavila, její výpravění má v sobě originalitu stejně jako skloubení říše fantazie se vztahovou komedií pro dospělé a všichni herci hráli výborně. Proč ne? :) „Jsem ďábel nepříjemností. Žádám trochu ohleduplnosti, i když jsem z pekla.“ 75% (18.02.2021)