Byl jednou jeden dům

Pamätám, keď ho dávali - už vtedy mi vadilo,že časti až tak nenadväzovali a nakoniec mnohé ostalo nedopovedane. A to mi vadí doteraz -ako skončil P.Čepek, ako E.Trejtnarová ,V.Postránecký...tiež ako to cele dopadlo po vojne. V každom prípade vyborný seriál jeden z najlepších - scenár,obsadenie,natočenie -veľmi presvedčivé. Ale čo mne vadí : vojna je tam podaná tak zo závetria - ved oni -obyvatelia domu vojnu ani necitili-kludne si tam s určitým obmedzením odžili. A hlavne komunista,ktorého stvárnil J.Vala - no komunista a v kľude si prdel na zadku nič sa mu nestalo,maloval si a viedol "múdre" reči. A tri dni pred koncom urobil revolúciu prečo sa nepridal k Z.Rehořovi počas heydrichiády.....hmmm. Inak ani J.Hanzlík z Reichu neprišiel extra podvyživený,že ? A to,že J.Hrzán mal tam byť za chlapčiska ale mal v skutočnosti 35 rokov..... pan Nedbal hral de luxe na Oscara - klobúk dolu. Napriek vyhradám je pre mňa super seriál - mám i originál,pôjdem pozrieť tú ulicu ak budem v Prahe... (31.10.2011)

Nemůžu si pomoct, ale můj osobní dojem je, že všechny dostupné díly jsou prostříhané. Jedině snad 4. díl trvá téměř 80 minut, ostatní kolem jedné hodiny. Ten seriál jsem ještě kdysi viděla několikrát a dobře si ho pamatuji. V jednotlivých dílech chybí celé scény a to se místy odráží v nepřirozených skocích v ději. Proč to? Každá scéna by stála za shlédnutí. (04.09.2015)

Seriál celkem přesvědčivě přibližuje atmosféru strachu českého národa za protektorátu, méně už pak život vyšších vrstev (i když výkon Jiřího Adamíry považuju za skoro nejlepší.) Jediné, co autoři přehnali, bylo, když dělníci a rolníci v květnu 1945 na barikádách předpovídali zánik soukromého podnikání :-D (14.01.2003)

Seriál, který se od těch normalizačních značně odlišuje ač sám byl točen v období takových perel jako byl jen o dva roky starší Muž na radnici atd... Naštěstí protektorát byl sám o sobě velmi dramatickým obdobím na to aby se do seriálu musely divákovy cpát nějaké další bláboly o vůdčí role strany tad... Zažíváme tedy s hrdiny spíše strach a nejistotu ve velmi těžkém období okupace. Souhlasím s ostatními, hodně ze seriálu dělá hvězdná škála herců. Tehdy prostě bylo kam sáhnout a věřím, že v té době herci nedělali drahoty u nabídek rolí... Pár blábolů ke konci také zazní, ale dá se to snést. Rozhodně dobrý seriál o jednom domě a lidech v něm s velmi dobře zapamatovatelnou úvodní znělkou. * * * * (07.03.2014)

O tom, co by mohly vyprávět ... všechny české domy - obzvláště ty starodávné ... solidní ... pavlačové - ty, které hodně pamatují. Schází jim jen drobnost: Dar řeči. Jejich zdi jsou němými svědky našich národních dějim, tudíž měly dost času poznat skrz naskrz naši národní povahu - v originálním televizním seriálu pak měly tu čest stát se kulisami pohnuté doby, která lámala i zocelovala charaktery, když za pochodu měnila podobu světa. Umožnily tak téměř divadelní uchopení osudů obyvatel "jednoho domu", kterým své tváře (i hlasy) propůjčila VELICE silná herecká sestava. Natáčením se evidentně dobře bavila - tím pádem na mě dýchla čirá, ničím nezkalená nostalgie ... a téměř mě porazila: To bývaly časy, když NAŠI herci v ČESKÝCH televizních seriálech zcela samozřejmě HRÁLI - namísto nuceného odříkávání naučených replik. Jenomže oni také měli CO hrát, neboť každá postava měla svůj osobitý profil, kterého se její představitel mohl přidržet - a dialogy nepřipomínaly mlácení prázdné slámy. Dějová linie nese cejch doby, která ji stvořila - ale jen v míře nezbytně nutné, takže excelentní jízdu maličko kazí jen poslední, pátý díl, pojednávající o pražském povstání. Barikáda pěkně pospolu s hrstkou svých obránců - a s trochou rozpaků postává stranou hlavního proudu dějin a divák se důležité informace dozvídá prakticky jen zprostředkovaně z dobového vysílání Českého rozhlasu. Na veliké události prostě maličké jeviště Bagounovy ulice nestačí, neboť historie obyčejně kráčívá po hlavních třídách. Osvoboditele tak lze na vlastní oči vidět jen ve stylizovaných dokumentárních záběrech ... a v úplném závěru si můžete prohlédnout památník s tankem číslo 23, který ovšem na Smíchově už dávno nenajdete. Neboť přišla jiná, zbrusu nová přelomová doba, která měla potřebu šmahem bourat staré symboly jako trapné připomínky všech normalizovaných let - a tak s příkladnou horlivostí ve velkém s vaničkami vylévala i děti ... jakoby ztratila rozlišovací schopnosti - jakoby neuměla (nebo NECHTĚLA) hledat rozdíly mezi letopočty 1945 a 1968. Možná byla skálopevně přesvědčená o své pravdě - nebo se chtěla jen dostatečně zviditelnit (a v horším případně ze svého zviditelnění i profitovat), ale to už je jiná historie ... kdoví, jak dlouho nám vydrží zdánlivě nezbouratelné symboly vystavěné ve žhavé současnosti - při našich mnohdy riskantních hrátkách spojených se šířením "západních hodnot". (09.07.2015)