Šeptej

David Ondříček mě baví svojí absurdní poetikou. Rozverně nahlíží na život a jeho úskalí z pozic společenských outsiderů. Se satirickým podtextem v poetickém filmovém stylu protismyslnosti a rozpornosti samotné lidské existence. Film Šeptej je pozoruhodnou celovečerní prvotinou Ondříčka a svoje poetické vyjadřování postupem času dovedl k dokonalosti a k osobitě příznačné podobě vlastních filmových výtvorů. Absurdní poetika je jeho nezaměnitelnou značkou. Šeptej je v porovnání s pozdějšími pracemi nevyrovnanější v srdci ducha a ani představitel titulární hlavní postavy nebyl nejšťastnější volbou. Šeptej je o tápání citové složky jedince v kontextu se společností i v rozporu mezilidských vztahů na nejrůznějších úrovních. Mladí lidé hledají své místo k životu navzdory ubíjejícímu stereotypu a často utápějí vlastní beznaděje v útěku. V očích spořádaných členů společnosti jde o vyvrhele, překračující mravokárné uspořádání. Skutečnou hlavní postavou příběhu je pro mě jednoznačně vnitřně nevyrovnaný Kytka (velmi dobrý Martin Myšička). Z citové osamělosti se dostává přes neústupnost a majetnické naléhání. Bláhová tvrdohlavost a vnitřní rozervanost občas ukáže i noblesnější tvář a vždy je destruktivní pro celé okolí. Obřadní hlavní postavou je ovlivnitelný Filip (podivný Jan P. Muchow), vydržovaný mladík s výtvarnou ambicí. Novodobé trendy a podstata skutečnosti se promísili v neudržitelnou nestabilitu bisexuálního podvolování a nového směřování. Hlavní ženskou postavou je mladá Anna (dobrá Tatiana Vilhelmová) v tápání na prahu dospělého života a v končeném stadiu revolty k rodičovské autoritě. Z dalších rolí: bezstarostný hulič Speedy (Jan Čechtický), v cyklické depresi vegetující spolubydlící Irma (zajímavá Kateřina Winterová), či sebevědomý zákazník skrytých možností vlakového nádraží (dobrý Václav Mareš). Téma tápání mladistvých s neschopností i nechutí se podřizovat obyčejné běžnosti se sklony k dekadentnímu požitkářství je stále aktuální. Absurdní poetika je Ondříčkovým životním i tvůrčím posláním a později s ním slavil i nebývalý úspěch. Škoda celkové nevyváženosti a nevhodné herecké volby. (31.05.2017)

Šeptej je typický filmový debut, které v Čechách v 90. letech vznikaly. Na jedné straně plný nedostatků (zbytečně mnoho motivů a postav), na straně druhé je ale plný uvolněné nálady a touhy něco sdělit. Ondříček má také štěstí na herce (přirozenost) a předvádí nám svůj zvláštní mix humoru a absurdna, které dále rozvíjel v Samotářích. Velký důraz je zde také kladen na skvělou hudbu J.P.Muchowa. 7/10 (05.03.2009)

Ondříček naozaj nie je moja krvná skupina. Film príliš mentálne zaseknutý v skorom kapitalizme 90tych rokov (tj. zle zostarnutý), podľa mňa má bližšie k póze ako ku generačnej výpovedi. Roztomilá Dyková je skvelá, no väčšina ďalších postáv sú karikatúry ako zo sitcomu (Čechtický napodobňuje Codyho zo Step by step?) o ktorých sa veľa nedozvieme, iba sú na smiech (nie vždy príjemným spôsobom). Príjemná indie atmosféra je prítomná, deväťdesiatkami to dýcha, no obsahovo je to za mňa podobný tažký priemer ako jeho preslávení Samotáři. 2,5* a keby si mám vybrať, stokrát radšej si vyberiem Indiánske leto. (11.10.2022)

působí to jako pseudointelektuální komentář soudobé mládeži mixnutý s Under the Skin. estetika a dialogy Samotářů (a celkový Ondříčkův vibe) je samozřejmě taky citelný.  každopádně mě fascinuje, že se stav vlaků českých drah od roku 1996 nezměnil. bylo super v nějakým filmu slyšet Sklíčka od Žbirky, za což dávám bezvýznamné plus a 3* (02.10.2021)

Bezprostředně po zhlédnutí mi unikají příčiny jisté proslulosti, jíž se tento snímek těší mezi celou řadou mých vrstevníků. Ten film je divný, nudný, prázdný a působící starší než ve skutečnosti je - za těch 17 let od svého vzniku strašně zestárnul. Místy jsem se neubránil občasnému uchechtnutí a Tatiana Vilhelmová se mi snad v žádném filmu nelíbila víc, ale za sebe nemám problém prohlásit, že mi Šeptej přijde spíše jako stylistické cvičení před Samotáři než jako plnohodnotný celovečerní film. Tímto si mimochodem mohu odškrtnout obeznámenost s kompletní Ondříčkovou režijní filmografií, z níž mě nejvíc oslovila adaptace Rudišova románu "Grandhotel" a samozřejmě Samotáři, jinak zbytek tedy nic moc. Mimochodem milostná scéna mezi Vilhelmovou a Muchowem v závěru je vážně trapas, stejně jako herectví některých protagonistů snímku. (24.02.2013)