Hanba

Nezvykle výpravný a extrovertní Bergmanův film. Jeho vyhrocená reflexe dopadu války na manželský pár, který žije v izolaci severského venkova, je vlastně z diváckého hlediska netypicky přístupná a otevřená. Výjevy válečných hrůz nepotřebují žádné extrémní stylizační doplňky, valící se kolony vojsk postrádají znepokojující anonymitu siluet tanků z Mlčení. Tušená válka naplno vtrhává do života postav, není důležité určit kdo s kým a proti komu, je důležité postihnout nápadnou změnu v chemii páru. Zpočátku dominantní Eva se mění v pasivního následovníka muže Jana, jehož slabota a zbabělost se vlivem válečných hrůz mění v jakousi hanebnou formu brutality. Muž zvíře vládne světu, zatímco jemný ženský princip se v houštině výbuchů a utrpení stahuje do trpitelské oddanosti. Nesmírně působivé, poněvadž navzdory jednoznačnému poselství dokázal Bergman uchovat složitý vnitřek postav. Metafora hanby je mimochodem bergmanovsky úchvatná – zlého snu, který nepatří ani jedné z postav a ten kdo se z něj probudí, měl by pociťovat nekonečnou hanbu. Jak vidíme, v tomhle ohledu se nic nezměnilo. Hanbu nevidět. (29.11.2008)

Liv Ullmann a Max von Sydow jsou první ze zásadních opor tohoto filmu. Člověk při sledování nemá pocit, že se dívá na herce, ale na opravdový pár, který si žije svůj život. No a pak je tady samořejmě režie Ingmara Bergmana. Veselí střídá pocit nejistoty, stísnění, zloby a úlevy. Hanba je teprve druhým filmem tohoto skvělého režiséra, který jsem viděl, ale zcela jistě ne tím posledním. (19.06.2011)

Jeden z lahšie pochopitelných filmov v Bermanovej filmografii. Podla mňa preto, že hrdinovia sú vystavení problémom zvonka, čím je v tomto prípade vojna a každý si vie predstaviť, ako by asi takúto udalosť prežíval. Respektíve prežívanie takýchto hrôz je všeobecne prežívané približne rovnako u každého človeka, čo príbeh viac približuje divákovi. Pri príbehoch, kde si ľudia problémy vytvárajú, alebo vznikajú z vnútorného popudu, každý divák reaguje inak. (09.08.2009)

Do vojnového konfliktu v bližšie neurčenej dobe ani mieste zasadil Bergman ďaľší konflikt dvoch manželov. Napriek tomu, že obidvaja manželia sú hudobníci, vo filme neodznie žiadna hudba, čo celý film viacej umocňuje. Nanajvýš zaujímavým je koniec filmu, kde sa v posledných desiatich minútach, aj keď sa tam nič nehovorí, vypovie viac ako v celom filme. (02.11.2007)

... "Jsem determinista"... áno, Jan to naplno prejavil vo svojom ďalšom jednaní, vo svojej ľudskej "premene", ktorá by sa rozhodne nedala prirovnať k premene húsenice na krásneho motýla :-/ .... vizuálne, herecky, charakterovo úchvatné, ale v celkovom vyslovení autorovho posolstva sa mi to zdalo až nesmelo otvorené ... možno som čakal viac "rozpitvania" jednotlivých charakterov a viacvravnejší epilóg. A možno bol môj hlavný problém s filmom ten, že na rozdiel od Bergmana nejaké to politické (ideologické) stanovisko zastávam :) a preto mám tendenciu sa priklaňať na jednu alebo druhú stranu, hodnotiť, odsudzovať, obdivovať, a to dokonca aj v prípade vojny, kde to asi vôbec nie je správne :( .... a možno, nakoniec tá vojna bola iba metaforou vnútorného ľudského oportunizmu, ktorý človeka núti robiť veci v príkrom rozpore s jeho vlastnými ideálmi, ba čo viac, dokazuje mu, že všetky jeho ideály končia tam, kde začína jeho prospech (27.12.2010)