Hanba

Jan a Eva Rosenbergovci neprežívajú zrovna priaznivé obdobie,jednak sa nachádzajú v bližšie nešpecifikovanej vojne,kde nebezpečenstvo číha z každého kúta,majú viac šťastia,ako by si mysleli,alebo hereckí predstavitelia Max a Liv v extrémne náročnom vdýchnutí ich výkonov nabádajú k prílišnému naturalizmu v tak pesimistickom vyznení,že hľadať nejaký číri optimizmus je ako hľadať ihlu v kope sena,ale nebudem až taký pesimista,a predsa sa šťastie na nich usmeje... Ale takým nemastným-neslaným spôsobom...Ako pokračujú vo svojich útrapách,tak je nejednoznačné,ako skončia. Čo mám doteraz skúsenosti,ktoré sa týkajú videných počinov Ingmara Bergmana,tak mám pocit,že snímok je netypický,najmä v zobrazení všadeprítomných agresiách,ktoré neprospievajú psychike týmto ľuďom,trpia,lebo vojna je preto,aby vyžmýkala všetku vnútornú pohodu každého jedného obyvateľa,ktorého sa to týka... Film má preto takú silnú odozvu v dušiach diváka,lebo herecké výkony dvorných spolupracovníkov režiséra Bergmana sú fenomenálne,kde pripočítam kameru Svena Nykvista,výpravu a predstavu,že táto vojna môže byť hociktorá,ale ako som počul v úvodných titulkoch,tak ja si najskôr predstavím extrémne-brutálnu 2.Svetovú Vojnu... (22.10.2014)

Ingmar Bergman se rozhodl natočit drama páru v době války. Neměl k tomu velký rozpočet a musel se rozloučit s drahými scénami, kde by byla válka zachycena. Ale o to vůbec nejde. A Bergmanovi se navíc podařilo natočit válku skvěle právě prostřednictvím dvou postav, které jsou navíc hrány jeho dvorními herci. Silné drama o bezútěšnosti lidského bytí. (29.06.2015)

Hanba (Skammen, Shame, Schande) - jednoznačný znak, co ale označuje? Podle Ferdinanda Saussura je to "něco, co něco jiného zastupuje". Je hanba Jana Rosenberga skutečnou ostudou nebo jde jen o selhání či charakterovou vadu, ve fatálním prostředí války a boje o vlastní život? Ať je to jak chce, nehledejme pro to žádné "pravé slovo", Bergmanův film je triviální definicí sebe sama. (23.03.2014)

Po posledně viděném Bergmanovi mám skoro chuť napsat: „Scény z manželského života“ na pozadí války. Jenže to bych Hanbu celkem zploštil. Jestli je zde na Bergmanovi režisérovi fascinující, nakolik tísnivou atmosférou s minimálními prostředky vytvořil a jak pečlivě tradičně dokáže vést své dvorní herce k mimořádným výkonům, u Bergmana jako scenáristy mi nedá znovu vypíchnout hlubokou propracovanost rozehraného a sděleného. Přestože se tu Bergman věnuje primárně manželského vztahu na pozadí války, současně rozvíjí několik dalších včetně témat politického nátlaku a propagandy, zneužití a manipulace televizním médiem, totalitních praktik... a také obě hlavní témata (válku a manželský vztah) od počátku úzce propojuje a již od chvíle, kdy se o válečné hrozbě ještě pouze mluví, ukazuje nakolik taková (prozatím vzdálená) situace vplývá na vnitro člověka, jeho konání, postoje, uznávané hodnoty... za hodně působivou scénu se silným poselstvím bych dokázal označit už jen tu, v níž se oba manželé za stolem u prosluněné chaloupky baví o svých poměrně obyčejných plánech na zítra a do budoucna. Na Bergmana místy až nezvykle akční film zachází do stále větší tísně. Válku a její vliv na lidi ukáže v různých podobách jako něco, co může lidi přiblížit, současně však mezi nimi vyvolat další malou sokromou „válku“ a ve finále znovu skrze okolnosti spojit i na jednu loď... a líbí se mi, že přes místy vyčerpávějící existenciální tíseň a ke konci dost těžký prožitek ten film stále zachovává a úplně neodhazuje přítomnou naději, přestože pocit hanby – noční můry z nechtěného veřejného střetu kdesi uvnitř hluboce zůstává... [85%] (10.04.2023)

Nezvykle výpravný a extrovertní Bergmanův film. Jeho vyhrocená reflexe dopadu války na manželský pár, který žije v izolaci severského venkova, je vlastně z diváckého hlediska netypicky přístupná a otevřená. Výjevy válečných hrůz nepotřebují žádné extrémní stylizační doplňky, valící se kolony vojsk postrádají znepokojující anonymitu siluet tanků z Mlčení. Tušená válka naplno vtrhává do života postav, není důležité určit kdo s kým a proti komu, je důležité postihnout nápadnou změnu v chemii páru. Zpočátku dominantní Eva se mění v pasivního následovníka muže Jana, jehož slabota a zbabělost se vlivem válečných hrůz mění v jakousi hanebnou formu brutality. Muž zvíře vládne světu, zatímco jemný ženský princip se v houštině výbuchů a utrpení stahuje do trpitelské oddanosti. Nesmírně působivé, poněvadž navzdory jednoznačnému poselství dokázal Bergman uchovat složitý vnitřek postav. Metafora hanby je mimochodem bergmanovsky úchvatná – zlého snu, který nepatří ani jedné z postav a ten kdo se z něj probudí, měl by pociťovat nekonečnou hanbu. Jak vidíme, v tomhle ohledu se nic nezměnilo. Hanbu nevidět. (29.11.2008)