Dopisy mrtvého

Atmosféru to nemá špatnou (byť podmanivá zrovna taky není), depresivní to je taky, interiéry i exteriéry byly zvoleny skvěle (to je asi na celém filmu nejlepší - venku je to samý rozbořený, zničený barák, bez plynové masky se tam nedá dýchat a v bunkrech to zase vypadá strašně hnusně), natočené to je taky dobře, akorát jsem pořád čekal, že to bude hlubší a že tam bude nějaký větší děj. Ale co se toho děje týče, i když jsem čekal, že se tam rozjede něco většího, i tak musím říct, že mě ten děj (včetně konce) celkem zaujal. Pak je to taky poněkud utahané, protože některé scény mi zde připadaly zbytečné. Něco do sebe ten film rozhodně má, ale přece jenom, mohlo se v něm rozjet víc. 3* (18.04.2020)

Po shlédnutí ruského, amerického a britského katastrofického filmu ze zhruba stejné doby stavím pořaďí takto: 1. Dopisy mrtvého muže 2 Vlákna 3. Den poté. Nechápu, že takové filmy s atmosférou, ze které mrazí nedokáže dnes nikdo natočit. V dnešních katastrofických filmech se musím koukat na to jak letadlo kličkuje mezi padajícími mrakodrapy a auto kličkuje mezi meteority, kterým se pochopitelně vyhne, i když silnice kolem je na padrť (film 2012). (30.11.2012)

Na to, jaký má film renomé, mne hodně zklamal. Po omylem vypuštěných jaderných raketách (80. léta jsme skutečně všichni žili ve strachu před atomovou válkou, která mohla vypuknout kdykoliv a kdekoliv a na to téma vzniklo hodně nejen sovětských a amerických knih a filmů) žije lidstvo v bunkrech pod zemí. Někteří rezignovali, jiní se zbláznili, další chtějí založit nový druh lidstva, lidstva podzemního jako krtek, a kdo nesouhlasí, je zpátečník. Sledujeme příběh vědce,který tomu současnému neštěstí dopomohl, a nyní se snaží následky tak nějak zmírnit, i když to moc samozřejmě nejde. Stále věří v dobré lidstvo, které může jít vědecky a technologicky dál, aniž by tentokrát dalo průchod svým špatným vlastnostem. Proto se i snaží shromažďovat staré knihy, a ne je hned spálit. Když začne učit malou skupinku dětí, dosáhne to až biblických rozměrů (děti začnou jakoby psát novou "bibli"). Jsou tu slušné exteriéry i interiéry (až tedy na využití reálných záběrů z druhé světové války, které jsou pro tento případ poněkud mimo), dobrý nápad s vyráběním elektřiny šlapáním, ale přesto, že film má jen nějakých 85 minut, nudí neskutečně. Spousta zbytečných scén, kdy divák některé motivace ne vždy přesně chápe, spousta balastu a zbytečných proklamací a promluv, které sice zhruba osvětlí, co se stalo, ale spíše jde o přehlídku různých a nijak překvapivých názorů na věc, a pokud tento film někdo srovnává se Stalkerem, tak je to poněkud mimo. Protože ve Stalkeru nejsou ty scény zbytečné a samoúčelné, ale vážou se k jednomu tématu a rozvíjejí jej. Tady ty dialogy a monology kloužou po povrchu, nejdou do hloubky. Takže na rozdíl od Stalkera, kde potom má ten konec patřičnou sílu, tady jsem si řekl, no a co, vždyť šlo jen o jedu z možností, nic mi to nedává, nic to neřeší, nijak to neobohacuje. Prostě mi v tom na rozdíl od Tarkovského filmů chyběla ta duše. (25.01.2020)

Nehody mistrů.¬         Od mistra Konstantina Lopušanského viděl jsem nejprve snímek "Návštěvník muzea" z r. 1989, který si mě získal svou mysteriosností. Dílo bylo natočeno jako živý příběh, takže pomalé filosofující pojetí nátočtu (podobné pojetí jiného ruského mistra, A. Tarkovského) bylo absorbováno, potlačeno vnějšími obrazy filmovými; vzniklý celek dá se označiti za vydařenou mysteriosní vědeckou fantastiku, která může zaujmouti i diváky, kteří si na podobný sloh filmový nepotrpí, neboť na ně působí nepovzbudivě a nudí je.¬                 Jinak tomu je u obdobným způsobem natočeného snímku, "Dopisů mrtvého muže" z r. 1986. Snímku chybí živost příběhu, sled obrazů zkázy a filosofujících řečí odrazuje neúprosně i diváky, kteří by při méně suchém, ustrnulém a zdůrazňuji nefilmovém podání takto zpracovaný námět zkázy světa hodnotili kladně a zůstává tak pouze hrstka pseudointelektuálů, specialistů na "artové" snímky, pro závěrečný potlesk. To je málo¬                 Ani Tarkovskij nevyhnul se ve své tvorbě omylům, jako špatnému zfilmování románu "Solaris" Stanislawa Lema. A "Stalker" je pouze jeden — film, který se výjimečně podařil, zcela jistě za výjimečného hvězdného uskupení…¬                 Na závěr shrnuji: Filosofické řeči nedělají film filmem, právě naopak, je to nefilmové, literární pojetí nemající v kvalitní filmové tvorbě co dělat; který tvůrce to nepochopí, dobrý film vytvoří sotva. Ač nerad, oceňuji umělecké podání mistra Lopušanského dobrou známkou, pro to, že jeho umělecké zpracování stojí přece jen výše než hloupé navenek napínavé počiny zkázové tvorby z USA. (29.01.2020)

Sovietske postapokaliptické sci-fi, na čele s Andrejom Tarkovským, sú minimálne, je toho samozrejme viac, do atmosféry neprekonateľné. Cítite tie skľučujúce a nostalgické pocity hlavných postáv unavených životom ale predsa bojujúcich. Nikde sa tu nenachádza nádej, ani štipka náznaku lepšieho života. ľudia umierajú skrytý v bunkroch a dúfajú že imˇaj nabudúce pridelí armáda stravu. Письма мертвого человека rozpráva príbeh starého muža ktorý sa rozhodol obetovať svoj život skupinke chorých detí. Obeta spočívala v tom že sa armáda rozhodla starého muža zachrániť, čo spočiatku nechcela keďže jeho reprodukčné schopnosti sú nulové, a transportovala ho do centrálneho bunkra. Deti o ktorých sa staral zostali v jeho bunkri keďže boli choré a nová spoločnosť potrebuje zdravých jedincov, tak sa rozhodne že sa šachtou na mŕtvoly vráti za nimi. úžasne emotívny soundtrack a obraz plný emócií ma doslova dojal. Interiéri a exteriéri boli to najúžasnejšie a naj uveriteľnejšie s celej snímky. Takto realisticky zničený svet nedokáže nahradiť žiadne predpotopné CGI. Tie betónové zrúcaniny museli byť skutočné takisto ako vojnové vznášadlá, obleky atď. Tarkovského lyrika a zamýšľanie sa nad sebou k tomu dodala svojskú atmosféru.. Ak som to správne pochopil tak nádej v tomto filme spočíva v ďalších generáciách ! (28.04.2014)