Dopisy mrtvého

Sovětský katastrofický film z dob bilaterálních dohod mezi USA a SSSR o likvidaci balistických střel krátkého a středního doletu, který je klasickým plodem období uvolňování. Režie se ujal Konstantin Lopušanskij, dřívější asistent Andreje Tarkovského ve filmu Stalker. Snímek nabízí doslova děsivou atmosféru třetí světové války a je tak dozajista reakcí na tehdejší pnutí mezi Reaganem a Gorbačovem, respektive vizí takového světa, který by nevyvstal z dohod, ale z nejzazšího možného řešení, a sice z globální nukleární války. Děj pravidelně osciluje mezi komorně laděnými scénami pojednávajících o osudu skupiny přeživších v jednom činžovním domě, a vnějším světem, který je zcela zpustošený radioaktivním spadem. Film je tedy postaven na výkonech divadelních herců, kteří své dialogy, jejichž hlavním průvodním znakem jsou motivy bezvýchodnosti, zvládají nadmíru mistrně. Oproti tomu má i velice silnou vizuální stránku, která je založená na symbolice kyselých dešťů a přemíry bláta či naprosté absenci slunce a čehokoli organického. Člověk se tu opět jeví jako nejsilnější organická jednotka, jelikož je díky rozumu schopný snížit důsledky kontaminace zářením až na hranici přežití. Lidská interakce se ovšem omezuje na pouhé schopnosti lstivosti a fyzické síly, kdy se mravní principy stávají nebezpečím ohrožující život každého přeživšího. Morální rozměr post-nukleární společnosti se tudíž scvrkl na hobbesovský koncept přirozeného stavu, kde platí válka všech proti všem a lidský život je zvířecí a krátký. Společenské instituce již neexistují a společenský řád pouze dojíždí silou setrvačnosti, kdy duchovní recidiva předešlých etických principů stálé více odumírá jako buňky v ozářeném těle. Mravnost je v tomto světě pouhou časovanou bombou, jelikož nedostatek všech akvizicí nezbytných k přežití bude dále narůstat. Nejdůležitějším artiklem se stává samozřejmě jídlo, o které se ve filmu dokonce hraje ruleta ve specificky pojatých kasínech. Vkladem do banku - faktickými deputáty - se tak stávají konzervy kondenzovaného mléka či hrášku, protože jaderný konflikt zcela vymazal principy tržního hospodářství stojícího na peněžním oběživu. Velikým paradoxem je jistě i to, že komunistický systém o pár let později (film byl natočen v roce 1986) způsobil analogické rozbití tržních principů, i když se, zaplať pánbůh, svět dokázal vyhnout jaderné válce. V činžovním domě se mezi tím odehrávají hrůzné scény, kdy si například jeden ze spolubydlících ve svém pokoji pracně vykope hrob a přísedící u stolu požádá o to, jestli by jej nemohli později zaházet, protože se hodlá zastřelit. Svůj čin krátce na to vykoná. Propojení této "poněkud" depresivně komorní atmosféry a pozadí, které má divákovi podstatně rozšířit obzor celé problematiky, zde plní hlavní postava vědce Larsena, který se stává spojovacím článkem mezi obyvateli domu a vnějším světem. Sám má totiž kontakty na vrchní velení blíže nespecifikované vojenské jednotky, která ovšem obhospodařuje nejmodernější technologie a má tudíž informace z první ruky. Larsen se při jedné návštěvě vojenského štábu stane svědkem selhání centrálního počítače, což vede k nekontrolovatelnému vypouštění dalších balistických střel do celého světa. Nejhrůznější scénou jsou záběry z polní nemocnice kdesi v útrobách armádního komplexu, kde se nářek lidí mísí s apatií lékařského personálu, který přes všechnu snahu nemá prostředky ani lidský potenciál k ošetřování raněných a ozářených. Důvod jeho návštěvy je ovšem jiný, Larsen totiž objeví zcela opuštěnou skupinu asi tuctu dětí, které ztratily rodiče a vůbec každého, kdo by se jim jakkoli věnoval. Po zjištění, že jsou kontaminovány jaderným spadem se pokouší přesvědčit vojenského doktora, aby dětem poskytl nezbytnou lékařskou péči. Ten to důrazně odmítá a protože Larsen jeho rozhodnutí nerespektuje a přesvědčuje jej dále, začne mu armádní lékař vyhrožovat stanným soudem a zastřelením. Jelikož je ovšem absurdita scény doslova hmatatelná, smířlivým tónem k vědci pronese, že je v jeho kompetenci možnost ošetřovat pouze zdravé, tj. neozářené jedince. Film končí emocionální scénou, kdy vědec Larsen abdikuje na nebezpečí z ozáření a s dětmi, které se vzájemně drží provazu á la vláček, odchází z města hledat pomoc a oblast, která není zasažená jadernou válkou. Z vojenských rešerší ovšem již předem ví, že svět je již zcela kontaminovaný a jedná se proto o cestu do zapomnění. Snímek sklidil velikou chválu ze strany odborné kritiky a vyhrál několik prestižních cen (zvláštní cenu v Cannes a jiné). Osobně se mi film jevil jako jeden z aspirantů na nejdepresivnější vizuální projekci, které jsem byl kdy svědkem. Motivy bezvýchodnosti jsou zde takřka dokonalé, stejně jako nepřetržitá přítomnost plynových masek na hlavě každého, kdo se nachází vně jakéhokoli objektu, což filmu dává, spolu s tím faktem, že je stále zataženo nebo prší kyselý déšť a ulice jsou plné potoků bláta, silný hororový nádech. Taková atmosféra je však autentickou výbavou každého obrazu postnukleární éry. Dávám 9 z deseti, tj. pět hvězdiček. (12.10.2019) (méně) (více)