Hořký měsíc

Tri dôvody, prečo považujem Bitter Moon za Polanskiho najlepší film (obsahuje spoilery): 1. Dvojplánovosť filmového zážitku je elegantne prevedená do procesu rozprávania a prelieva sa medzi oboma líniami i celistvou formou, teda tvorí zaujímavý a zároveň pohlcujúci konštrukt, obozretne narábajúci s diváckou dôverou a empatiou. 2. Kamera upriamuje pozornosť na labilnosť a nejednoznačnosť, naznačenú aj v rozhovoroch medzi Nigelom a Oscarom; prevládajúce rozkolísané zábery z vnútra lode reflektujú pomyselnú sypkú pôdu pod Nigelovými nohami, filmársky čisté a precízne stabilizované zábery z Paríža zasa odrážajú pevnú vieru Oscara v jeho životné rozprávanie; divák je však vedený prijímať "súčasnú" líniu ako skutočnú a Oscarovu spoveď (zloženú výhradne zo silne esteticky štylizovaných momentiek, v ktorých postavy divoko exhibujú svoje vnútro spútavané neinvenčnou réžiou) ako pochybnú. 3. Rafinovanou psychológiou postáv predvádza Polanski nové obzory svojich možností, ktoré postupne odhaľujú svoje korene - záverom, ktorý uvádza pochybnosti diváka na pravú mieru, nadväzuje na rozuzlenie systému hrania nebezpečných hier o ženy zo svojho debutu Nóż w wodzie, ale volí omnoho drastickejšiu metódu, logicky dopĺňajúcu erotické dusno a komornú uzavretú fabulu v jasne ohraničenom čase a priestore. 90% (04.12.2014)

Dokázat pojmenovat čeho jsem byl svědkem v tomto filmu je tak trošku nadlidský výkon a to i přesto, že mám scénu po scéně uloženou hluboko v sobě. Porce intenzity lásky mezi Mimi a Oscarem je tak velká, že by se po zhmotnění nevešla na tuto planetu. Proto jsem příběh o lásce, která začne požírat sebe sama poslouchal stejně dychtivě jako vyprahlý nomád hltá kapky vody na Sahaře. Zatímco Nigel si snaží nalhávat, že ho příběh plný vášně a erotiky nezajímá a přitom by chtěl, aby každý slovo z úst Oscara šlo rychleji než bijí vlny moře o trup zaoceánského luxusního parníku na kterém onen příběh poslouchá.Tak já naprosto fascinován vyprávěním přestal vnímat reálný prostor i čas. Jak ostře kontrastovala intenzivní láska Mimi a Oscara s chladným vztahem Fiony a Nigela, tak krásně ladila smyslnost, vyzývavost a půvab Mimi a Paříže. Při pohledu na Mimi nezbývalo než si pokaždé přehrávat v hlavě Oskarovu větu "Sledoval jsem veškerou krásu světa ztělesněnou v jediném ženském tvaru." Film, který sice skončí, ale ještě dlouho a dlouho pokračuje ve vašem nitru . Tuto filmovou dokonalost bohužel nedokážu lépe popsat. Stejně tak jako žádný hudební skladatel by nedokázal složit lepší hudbu než Vangelis k tomuto příběhu, který je dokonalý jako švýcarský hodinky. (20.04.2007)

Vypravěč Oscar retrospektivně sděluje náhodnému spolucestujícímu Nigelovi svůj milostný příběh s jednou francouzskou slečnou lolitovského / femme fatale charakteru (Emmanuelle Segnier je na snězení a ohromně jí to sluší i dnes - po čtyřicítce). Říkají jí Mimi. Je to nekonečný příběh, neschází peripetie vztahu, vzestupy i pády a Nigel zpočátku nic nechápe. Možná ani divák. Až když se s onou hlavní protagonistkou příběhu Nigel setkává i ve skutečnosti, situace se mění. A jeho přítelkyně Fiona přihlíží... Je ten konkrétní příběh vůbec důležitý? Ne, nenechte se zmást. Příběh filmu je jen pozlátko. Kostra tkví v myšlence a v té je Hořký měsíc se závěrečnou "večírkovou" katarzí výjimečný. V síle sdělení něčeho tak jednoduchého a přitom zcela zásadního. A o čem nám to Roman Polanski, potažmo jeho filmový zprostředkovatel v podobě vypravěče, chtěl vlastně vyprávět? O nespoutanosti sexuální fantazie, pomíjivosti lásky, mužské impotenci odmítat, nepodlehnout pokušení nebo snad o neschopnosti člověka zůstat na jednom místě, o nevyhnutelném stereotypu manželství...? Zpočátku jsem nebyl nadšený, nicméně Polanski si mě postupně získával a jisté přehmaty pak zakryl výborným závěrem (-spoiler-). Už když začal večírek, sladkobolná hudba a ploužení... tušil jsem něco mimořádného. Podobně jako Lynch vystavěl svojí scénu i Polanski. Člověk v králičím kostýmu zneškodňující groteskním kopem ulízlého Itala, absurdní prostředí vystlané zvracejícími důchodci se zafáčovaným nosem, zpomalené pohyby, teatrální tleskot přihlížejících, vhodný hudební doprovod... a pak svůdné, delikátní tance, překvapivý výraz a nevědomost v Nigelově obličeji... co vís si přát? Polanski závěrem celé vyprávění notně nadsadil a zároveň umocnil sílu sdělení. Nešlo primárně o příběh, však to Mimi pošeptala v jedné scéně Nigelovi do ucha, šlo o vztahy mužů a žen obecně. Třešničkou pak mohlo být Oscarovo (hypotetické) povstání z invalidního vozíku a tleskání do rytmu hudby spolu s dalšími, aneb tak nějak bych viděl ideální možné zakončení a chrochtal byl blahem stejně jako v jedné scéně chrochtá Oscar, ačkoliv ani "ukončení života jednoho vztahu" nebylo beze smyslu a nedá se příliš namítat. Nepochopili jste nebo nepřijali fenomenální a stále nedoceněné Kubrickovo "Eyes Wide Shut"? Pak je Hořký měsíc zajímavou, filmařsky ne tak temnou alternativou s notně hořkosladkým závěrem. Muži i ženy na svých kocábkách (a přitom na jedné a týž lodi). Závěrečný dovětek? Člověk zraňuje, nemůže se rozdat a popřít zároveň sám sebe, nesnadné je určit viníky neštěstí a rozpadů vztahů. Byl to hořký příběh... a život hořký je (čímž popírám Felliniho). │90% (27.06.2008)

Polanskiho jsem samozřejmě vždy tak nějak obecně uznával jako schopného filmaře, ale žádným svým filmem mě nikdy úplně nedostal, vždy jsem mezi ním jako tvůrcem a sebou jako divákem cítil nějakou bariéru, která mi nedovolovala naladit se na stejnou vlnu. Až do teď. U Hořkého měsíce se mi to konečně povedlo, pěkně jsem se do téhle studie jednoho nezdravého vztahu během výletní plavby po moře ponořil a vychutnal si ji. Zážitek to byl příjemný i nepříjemný současně. (25.09.2014)

Hořký měsíc je řemeslně skvěle natočený film, jemuž rozhodně nechybí schopnost vtáhnout diváka do děje a poté mu dopřát možnost si jej téměř fyzicky prožít. Samotný příběh je ovšem vybudováván značně "literárně". Už samotné seznámení obou protagonistů působí téměř jako pohádka o hledání neznámé princezny. Také samotné schéma příběhu vyprávěného v rámci jiného příběhu je značně literární. Tento koncept ovšem překvapivě funguje i na plátně, neboť "vyprávěné" pasáže tvoří hlavní část filmu, jsou líčeny celistvě a nejsou zbytečně přerušovány "rámujícím" dějem na palubě výletní lodi. Značně nepravděpodobně a schématicky ovšem působí jiné, taktéž velmi "literární" téma, totiž ony "domácí války" (v podstatě celá druhá polovina filmu) v nichž je nejprve týrána a ponižována Mimi, aby se nakonec situace otočila a obětí se stal pro změnu Oskar. Přes tuto schématičnost je Hořký měsíc plný velmi přesných, téměř instruktážně vykreslených situací, například velmi přesně postižená "anatomie žárlivosti" či dobře prokreslené "mechanismy svádění", mužskou neschopnost naslouchat a komunikovat i ženské "citové" a osobní "čtení" mužských reakcí. Průběh a vyústění filmu přitom nabízejí poměrně přesnou, i když trochu spekulativní interpretaci, kterou by bylo možné shrnout do tvrzení, že partnerský vztah postavený především na tělesných prožitcích, na sexu, vtah do něhož není oběma investováno a který není budován, je chtě nechtě vztahem takříkajíc "chyceným za špatný konec". Pochopitelně lze ovšem film velmi dobře pochopit i jako další doklad velmi intenzivně vnímané bezvýchodnosti našeho světa. Přesto se nemohu ubránit dojmu, že film zcela záměrně a pomoci negativních příkladů ukazuje určitý recept... 8,5/10 Zajímavé komentáře: Radyo, Renton, Shadwell (17.12.2008)