Poslední noc v Soho

Edgar Wright už natočil vyrovnanější filmy než Poslední noc v Soho, ve které se Thomasin McKenzie probouzí z nostalgického snění o šedesátkovém Londýně do deziluzivní noční můry. Jeho muzikálové uchopení post #MeToo hororu je každopádně hodně zábavné a originální. Originálnější než byste čekali od žánrovky tak uhranuté jinými žánrovkami a proměňující se podle toho, k jakému žánru Wright zrovna odkazuje. Transformace je to vždy kompletní. Mění se stylizace i hrdinčina motivace, cíl a pozice ve vyprávění. Z aktérky komediálního fish out of water dramatu z vysokoškolského prostředí se stává nejdřív pozorovatelka něčího třpytivého života ve swingujícím Londýně, poté amatérská (giallo) detektivka, která se průběžně propadá do duchařského/zombie/splatter hororu nebo klaustrofobního psychothrilleru à la Hnus od Polanského. Varování před idealizováním minulosti (resp. snahou vykládat ji podle dnešních hodnotových měřítek) se Wrightovi a Krysty Wilson-Cairns podařilo do příběhu zakomponovat o něco elegantněji než motiv traumat obtisknutých do těl a míst. Rozhodně si ale nemyslím, že by film, už s ohledem na svou výraznou stylizovanost, stigmatizoval duševní onemocnění a sexuální práci, jak mu vyčítají některé zahraniční recenze. Je to stylový žánrový mišmaš. Možná nefunguje bezchybně, ale užíval jsem si ho od úvodních do závěrečných titulků. 80% (02.11.2021)

Od Wrighta jsem kdysi viděl jen přeceňovanou Jednotku rychlého nasazení, jinak nic, na filmu mě lákalo ústřední herecké duo a zklamán jsem nebyl. Film o hadřících, postavený na předělávkách kultovních šedesátkových hitů, by byl málo snad na každého tvůrce. Jsem rád, že se vyprávění od počáteční jednoduché situace, kdy mladá žena jede sama do Londýna, změnilo v téma o temnotě v lidech i snech. Horor mě bavil. (09.08.2022)

Stoprocentně opojný zážitek, který mě do sebe vtáhl jako se to povede málokterému snímku. Edgar Wright zkrátka po 14 letech natočil film, kterému nemám co vytknout, a především způsob, jakým ho natočil, bere dech. Úžasný vizuál v rytmu skvěle vybrané hudby, mraky režijních nápadů, chytrý (jen v závěru možná až moc doslovný) scénář a fantastické obsazení, z nějž Anya Taylor-Joy je bohyně, ale Thomasin McKenzie jí svojí proměnou šlape tak dlouho na paty, až s ní nakonec hravě drží krok, a Matt Smith je jako vždy skvělou volbou. Těším se, až to všechno prožiju znovu. (26.11.2021)

Edgar Wright si natočil takovou svou antitezi k idealizované utopii snímku Tenkrát v Hollywoodu a vytvořil film pro všechny ty lidi s hlavou v oblacích, kteří rádi sní o tom, jak by se jim žilo v jiné („lepší“) době. Ale ona každá doba má svá pro a proti. Poslední noc v Soho je horor spíše pro příznivce nápaditého vizuálního pojetí a pomrkávání po dílech minulých ve spojení s moderními trendy, bát se u něj ale rozhodně nebudete. Mně každopádně docela příjemně kápl do noty a baví mě si ho v hlavě zpětně vizuálně přehrávat. (02.11.2021)

Číra slasť. Originálna variácia na giallo a Suspiriu, ktorá si berie zo žánru nosné motívy a štýl a pretvára ich do funkčného moderného celku tematizujúceho mladosť, Londýn, 60te roky a ich odvrátenú stránku. Nejde pritom o jednorozmerný horor a na rozdiel od druhej tohtoročnej pocty Talianom Malignant si to užije aj niekto, kto v živote nevidel jediné giallo. Dokonca prvých cca 40 minút sa ani nič desivé nestane - ak teda nepočítam veľmi autenticky napísané a zahrané trápno chudobného mladého dievčaťa, ktoré prichádza do londýnskej školy. Celý mysteriózny príbeh je pozorne vyskladaný, všetky stopy a motívy precízne naaranžované a nástup znepokojivej atmosféry (meniacej sa zo swinging sixties cez ligotavú špinu Londýna 60tych rokov až po otvorený horor) je pozvoľný, no o to efektnejšie vrcholí v záverečnom šokujúcom klimaxe. Atmosféra sa dá krájať, neóny blikajú a Argento tu tečie potokom. Tlačili sa mi slzy do očí z toho, aké je to celé dokonalé. Takto som si kino neužil, ani nepamätám. (10.11.2021)