Píseň za chudého chlapce

Nevím, jak moc věřit extrémnosti násilí a zneužívání ze strany dvou bratrů v kápi - trochu se bojím, že to bití bylo přehnané. Ale co já můžu vědět. Zasáhlo mě to docela silně a je jedno, jestli to tak opravdu bylo. Náboženství je totiž jedno z největších zel na světě a lidi by měli přestat být blbí a úplně ho vymýtit. Dělá totiž z lidí kretény a v tomhle případě i sadisty a zvrhlíky. A tak když přijede irskej Igor Hnízdo, možná by se mohlo něco změnit. Církev ale zůstává němá a stojí opodál, tiše souhlasíc s ponižováním a zavržením dětských duší. Takže boji učitele i chlapců s tímto monstrem držíme palce a víme, že to spěje k nečemu moc moc špatnému. Dojalo mě to. Teda až na ten českej dabing. (24.09.2019)

Píseň za chudého chlapce není skutečně příliš veselým a odpočinkovým zážitkem.Když si tak ten film přehraji znovu v hlavě,vlastně si uvědomuji,že ve spojitosti s tímto dost nekompromisním dílem se mi vybavuje především jeho beznaděj,smutek,špína,neštěstí,smrt a především pravá zkurvená tvář náboženství.Dějově jde především o depresivnější podívanou,příběh se skutečně se žádným z aktérů vůbec nemazlí,na bolest a utrpení narážíme téměř v každém záběru a o to má pak těch pár světlejších momentů v onom marastu daleko větší sílu.Herci byli vybráni především typologicky,takže jak Aidan Quinn,tak Iain Glen si pouze odehráli to,co je jejich herectví nejblíže a zhostili se svých úloh s naprostou precizností.Na Písni pro chudého chlapce mi ovšem docela vadil jeho televizní formát,který mě skutečně rušil a především kvůli tomu jsem si film asi neprožil tak,jak bych mohl,neboť o vysoce kvalitní emoce,city,napětí a dramatičnost tu skutečně nouze není.Píseň za chudého chlapce je zkrátka TV film,který se však svou kvalitou povyšuje do úplně jiné ligy,srší z něj znepokojivá syrovost nejvyššího kalibru a je skutečně v pravém slova smyslu velmi smutnou podívanou,která však potěší každého vnímavějšího diváka. (29.08.2009)

Ja len nechápem, prečo sa takéto silné, príbehovo a morálne nabité filmy, navyše so skvelým Aidanom, dostávajú k bežnému divákovi až príliš sporadicky. Krásny komorný príbeh o zbližovaní ľudských citov, priateľstve, emotívny, morálne poučný a koniec si ani lepšie spravený neviem predstaviť. Len málo chýbalo k tomu, aby sa prerýpal mojou osobnou filmovou topkou. 100%. (15.06.2006)

Tohle není žádná obecná škola. I když se občas najde nějaká dobrá duše, pořád zde budou sadistické svině, které buď nikdy, anebo příliš často zakusily bolest, jakou způsobují svým svěřencům. Bít chlapce koženým páskem přes obličej, tomu se říká špatná výchova a nezbývá doufat, že se najde nějaký princ bez království, který – i za cenu vlastního utrpení – otevře ostatním oči. A pak z toho logicky bude skandál v katolické škole. Píseň za chudého chlapce není prvním ani poslední filmem, který se zaobírá nekalými praktikami některých „bratrů“ v různých nábožensky orientovaných školách, čím se tedy liší od ostatních? Řekněme, že odlišnost není nezbytnou součástí úspěchu. :-) Snadno odhadnete, která postava se ve které chvíli zachová jakým způsobem a kam celý film směřuje (těch posledních pár vteřin jsem však stejně byl napjatý jako struna). S trochou nadsázky můžeme hovořit o dobře zrežírovaném klišé. Scény veselejší jsou umně střídány s těmi méně veselými až depresivními. Na naše emoce není příliš naléháno, tak nějak se očekává, že přijdou samy. V mém případě skutečně přišly, film mě i díky věrohodným hereckým výkonům záhy vtáhnul a emočně vyždímal do úplného dna. Místy je to celkem drsné a po skončení se asi nebudete cítit úplně svěže, ostatně jako po málokterém irském, či Irskem poznamenaném filmu (Moje levá noha, Krvavá neděle…). 85% (17.02.2008)

Píseň za chudého chlapce se mi nesmazatelně vryla do paměti a do srdce. Strhující, mrazivé a bolestné. Pocítila jsem při něm hanbu za to, co se tam dělo. A nejen v tomto zařízení. Všude, kde mohou tito lidé jednoduše využívat svého postavení a moci k ničení křehké dětské duše. Prožila jsem hluboké ponoření a ztotožnění s dějem a postavami. Film, při kterém jsem nenáviděla, milovala, plakala a přála si, abych se mohla přenést do děje a jakkoli jim pomoci. Třeba jen obejmout či pohladit. Těm klučíkům, kteří na tom temném místě, mezi chladnými zdmi mají jen jednoho přítele, kterým se stane Aidan Quinn. Člověk, který je snad jediným, který je bere jako lidské bytosti, a ne jako čísla v pořadníku. Učitel se díky svému přátelskému a lidskému přístupu stane trnem v oku určitým lidem. Nevidí v nich a nevnímá je jen jako problémové hochy a ztracence, ale chytré hochy, kteří jen nedostali šanci být lepšími. Ukáže jim, že i oni se jimi mohou stát. Hlavní zásada Bratra Johna a Maca je totiž zcela opačná. Ke svěřeným (podle vlastních Johnových slov) stvůrám, je třeba přistupovat s nejtvrdší možnou kázní. Hlavní vychovatelé v podání Iaina Glena a Marca Warrena (zde jsem si jeho výrazné tváře prvně všimla a zároveň tím objevila další britský talent) možná ke svým svěřencům i mají citový vztah, svou péči a starost však každý z nich projevuje svými vlastními, často drsnými a zvrácenými způsoby. V dětských hlavních rolích Liama Merciera a Patricka Delaneyho excelují mladí charizmatičtí herci, kteří své postavy ztvárnili neuvěřitelně vyspěle. Ukazují nám mladé klučičí tváře, příliš brzy však postupně poznamenávané krutostí a strachem, které tak přecházejí až do dospělých rysů. Už ani nedokáží být veselými a bezstarostnými. Jejich dětství skončilo dříve, než vůbec mohlo začít, díky pasti, do níž se dostali. Vzala jim jejich dětské sny, odvahu a nevinnost. Závěrečné scény filmu jsou smutným a ničivým završením celého příběhu. Autentická hudba Richarda Blackforda ještě více dodává snímku hluboké pocity, které jsem při její melodii zažila. Intenzivní slzivé chvíle, jejichž vrchol nastal na konci a při závěrečných titulcích. A vážím si jich. Filmů, které by mne takto a tolikrát donutily k slzám, mnoho není. O tom také tento film je. Ne, o šťastném, bezstarostném dětství s prozářenými dny. Ale o slzách, bolesti a naději. O tom, co s člověkem udělá svět a lidé v něm, kteří nás můžou svými činy připravit o vše, díky čemuž už nikdy nebudeme stejní jako předtím. Stále to budeme my, ale nějaká naše část bude pořád ztracena někde v dáli, daleko od nás, lapena na místě, odkud se nikdy nedostane... (27.08.2009)