Šmírák

První půlhodina (první vražda a narozeninová projekce s odhalováním dětství hlavního hrdiny) má velmi silnou atmosféru v zajímavém prostředí a typicky jasných barvách té doby. Je obrovská škoda, že to dalších cca 70-80 minut dokáže naprosto rozprášit v až obsesivně šmíráckém zaměření na hlavního hrdinu, který skoro nesleze z plátna a nezáživnými rozhovory. Divně se chovající, tvářící se a nejednou i hovořící postavy by se daly snést a tak nějak zařadit do koloritu filmu a kamera je výborná po celou dobu filmu (ne nadramo ji drží zlaté české ručičky), ale čím déle ten film trvá, tím více se z něj vytrácí cokoliv zajímavého. A když nakonec doběhne k předvídatelnému závěru, divák si až oddechne. (10.02.2016)

Zakřiknutý pervertek se snaží natočit jakýsi zvrácený dokument a k tomu potřebuje získat záběr čirého ženského strachu. Toho docílí samozřejmě vražděním, přičemž vše rovnou i točí. Hlavní antihrdina je skvěle zahraný. Už jen to jméno Karlheinz Böhm zní hrozně fritzlovsky. Působí jako plachý homouš, ale jeho zrod (vyrůstání s psychopatickým otcem) dodá patřičné vysvětlení jeho chování. Když navíc začne ta romantická linie, tak mi ho bylo fakt docela líto. Hodně mě bavilo britské prostředí a ten lehký humor, který si utahuje z pokrytectví vážených gentlemanů, kteří rádi lechtivé obrázky, jako všichni ostatní. Film je velice umírněný a není v něm žádná krev, nebo brutalita, ale přesto ve mě dokázal vyvolat strach i napětí. A ten ústřední klavírní motiv měl vyloženě šmrnc. (01.03.2015)

Kdo čekal brutální vraždy nebo děsivou atmosféru, jelikož se snímek objevil na seznamu "25 nejnebezpečnějších filmů", tak je zklamán. Peeping Tom je pro mě spíše psychologické drama, nicméně moc dobré a musím uznat, že u jedné scény se mi pořádně rozbušelo srdce, což se mi u filmů stává jen svátečně. Powellovo zaměření se primárně na ústřední postavu, Marka Lewise (skvěle zahraného Karlheinzem Böhmem) jsem v tomto případě ocenil. Velmi zajímavá, charismatická, milá a přitom děsivá svým cílem dokončit svůj dokument za každou cenu. Opravdu doslova za každou cenu. Jablko v tomto případě opravdu nespadlo daleko od stromu a Powell jeho tváře zachytil, aspoň pro mě, velmi dobře. (11.04.2013)

Spíš než horror je to další hraná esej o filmu. Těm, kteří jsou přesvědčeni, že Okno do dvora je o voyeurismu, že Zvětšenina je vyjádřením frustrace z nemožnosti konzervovat realitu na film a Vertigo úvahou nad tím, proč před ní dáváme přednost smyšleným ideálům, se Peeping Tom pravděpodobně zalíbí. Jeho hrdina žije filmem. Natáčí ženy kamerou a vraždí je stativem, aby si kompenzoval frustraci z dětství. Film je krásně nasnímaný, navzdory své skandální pověsti neukazuje mordy explicitně a budil ve mně spíš nervozitu než nějaký hmatatelný pocit strachu. Nenudil jsem se, ale ani si nejsem jistý, zda se na Toma někdy podívám znovu. 70% (29.01.2011)

Podpis britskej produkcie je u Peeping Tom vidieť najmä na nekonvenčnom prístupe k filmu, aký sa v dobovom Hollywoode nenosil (a nenosí ani doteraz) a hitchcockovsky ladenom motíve trochu utiahnutého, ale inak šarmantného vražedného psychopata s príjemným vystupovaním a zaujímavým vzťahom k ženám... Pri sledovaní som si spomenul práve na Hitchcockove Frenzy, ktoré malo v zásobe podobného antihrdinu, a dokonca sa podobne hralo s divákom, ktorý nevedel, či má voči nemu cítiť odpor alebo mu fandiť. Zatiaľ čo tam bolo rozhodovanie ťažšie, tu som prekvapivo už po pár minútach vrahovi fandil. A nehanbím sa za to. Citlivá drobnokresba jeho postavy sa Powellovi vydarila náramne. Miestami sa z temného thrilleru takmer dostávame až na úroveň psychologickej drámy, potrebnú hĺbku však na to film nemá a ani nepotrebuje, keďže sa koncentruje nielen na vraha, ale aj samotný skutok a obete. Konfrontácia s matkou je mrazivá a je dielom skvelého scenára, ktorý má síce pár mierne naivnejších momentov, ale inak mu nie je čo vytknúť. Zaujímavá je kamera. 60. roky boli obdobím najväčšieho rozmachu televízie v USA a západnej Európe. Kamera sa dostala prakticky všade, množili sa drobné štúdiá. V tomto bode by sa dal film chápať ako metafora dobovej spoločnosti, ktorá chcela stále väčšiu mediálnu prepojenosť a ktorú Mark Lewis pri tvorbe svojho "dokumentu" dovádza na hranicu dokonalosti podobne, ako predtým jeho otec. K tomu nás privádza už úvodná scéna bez zjavného strihu, ktorú natáča sám antihrdina na ručnú kameru. Posledným zaujímavým aspektom filmu (mimo technickej a kameramanskej zručnosti Otta Hellera - ako vraví Matty, viz. scéna s padajúcimi ceruzkami - a hudba Briana Easdalea) je modus operandi, ktorý je až do úplného konca filmu známy len divákovi a samotný Lewis akoby sa podvedome vysmieval polícii tým, že ich natáča tou istou kamerou. Diabolské, nemyslíte? A čo ešte len režisér, v ktorého hlave sa táto myšlienka zrodila... 85% (30.05.2014)