Slovo

Milé děti. Píše se rok 2022. Máme demokracii, nic víc vlastně nepotřebujeme. Možná jste i konkrétně vy součástí programu Obědy do škol- ostatně není vás tak málo, kterým je rodiče nemají z čeho zaplatit. Pravděpodobně budete z rozvedeného manželství, patrně proto, že v té přemíře svobody už dospělí nevědí, coby roupama. Mimo jiné se dost chlastá a fetuje. Řada z vás se už ve svém životě- stejně jako hlavní hrdinové filmu Slovo- patrně někdy někam stěhovala. Vlastní bydlení se stalo nedosažitelným a u nájemního, které ho hojně nahrazuje, se nějaký pohyb tolik neřeší. V tomto filmu se také poměrně často vyskytuje slovo cukrárna. Rodiče do tohoto zařízení dříve brávali svoje děti, ale v posledních letech v tom kvůli zákuskům za sto a více korun trochu polevili- tak kdybyste náhodou nevěděly. Mohlo by vás rovněž zmást, že se filmový tatínek Václav bojí o práci. V době, o které toto dílo pojednává, nebylo zvykem- tak jako dnes- aby muž měnil zaměstnání na základě sezónnosti a tržních výkyvů- tedy klidně i několikrát do roka- jako někteří vaši tatínkové. Také vám jistě neujde, že Václava někdo někam neustále tahal a lákal. Je to do očí bijící, poměry se opravdu změnily a dnes by si ho nikdo ani nevšimnul. Žel bohu neznáme odpověď na otázku, proč si pro roli doktora vybrala paní režisérka dvaasedmdesátiletého herce ve věku vašich dědečků. Výsadu pokračovat v práci i ve stáří mu umožňuje až nynější, de facto neexistující důchodový systém. Ano, ano, milé děti, za těch belzebubů komunistů to byla hrozná, hrozná doba a je třeba si to neustále připomínat, zvlášť s ohledem na to, jak báječně se máme dnes. Přát vám v souvislosti s filmem Slovo příjemnou zábavu by se rovnalo sarkasmu. Tak snad jen, ať vám to pokud možno rychle uteče. (29.11.2022)

(LFŠ 2022) Slovo by se dost možná ztratilo v přehršli dobových dramat, nebýt specifického herectví pro mě neznámé Gabriely Mikulkové a netradičního vizuálního pojetí. Slovo je v podstatě hodně komorní film, jehož cílové dialogy se odehrávají v interiérech - scény z notářské kanceláře byly skvělé. Vedle toho, se mi líbilo zakomponování fotografií do obrazu, které jako by reprodukovaly dotyčné scény z jiného úhlu pohledu. Vedle vážné roviny je film rovněž velice humorný, právě díky svéráznému herectví Mikulkové. (04.08.2022)

Jakkoli mám Martina Fingera rád jako zajímavého a velmi civilního herce, tady nestačil jeho výkon přetlačit dost nudný scénář. Já samozřejmě vím, že doba byla zlá, komunisti byli svině atd., jenže i tak je pořád potřeba ten příběh nějak zajímavě postavit a dát tomu něco, co by mne zaujalo. A to se tady nepovedlo. Je mi líto. (03.12.2022)

Vymáchaný antikomunistický agitkový výluh všech doposud natočených podobných a podobně černobílých filmů. Tož už ti emigranti točili ve Švýcarsku objektivněji pojaté filmy o své bývalé domovině. Jinak jsem si nejdřív myslel, že jde o televizní film, ten vizuál je skutečně chabý. To už mohla ČT pustit do kin Osmy, vyšlo by to nastejno. Že se Bokový svlíká i bez hypnózy, to je také dávno známá věc, takže ani tady u mne film nebodoval. A postavy tak černobílé, jak z bývalých komunistických agitek, jen tentokrát naruby. Jinak si myslím, že před srpnem 1968 by nikoho na sílu do strany netlačil, a potom možná nějakou chvíli taky ne. (04.12.2023)

Další pohled na trauma osmašedesátého, tentokrát zaměřený na mikrodrama uvnitř jedné obyčejné rodiny. Je to pořád dokola. Hledáme hrdiny v obyčejných lidech, vracíme se k tomu, jak jsme tehdy žili. Manýrismus Beaty Parkanové si vyhovuje s antiherectvím Gabriely Mikulové. Dalším podobným experimentům se budu vyhýbat zcela určitě. (05.12.2023)