Nástrahy zubařského křesla (S04E03)

David Suchet je pro Christie tím, čím se kdysi Gabin stal pro Simenona. Literární postava pookřála nad všechno očekávání a na stříbrném plátně začala žít strhujícím - dost často i úsměvným - vlastním životem. Britská adaptace je ve svém nostalgizujícím podání strhující tím spíše, že neulpívá na fabulaci a stejně příkladnou péči věnuje i výpravě a postižení prostředí. Klasická detektivka na malé ploše cca 50 minut postihuje takřka vše. V některých případech-dílech-epizodách ovšem s viditelně skřípající fabulací a ne dostatečně propracovaným scénářem. I tak i tento produkt londýnské regionální televize vysoko převyšuje původní produkci PRIMY i NOVY. Je tím, čím chce být: kvalitní oddechovou zábavou pro dlouhá víkendní odpoledne i večery. Sedět, dívat se a pít čaj ... jak prosté, milý Watsone? Není-liž pravda? (20.04.2008)

Na detektivku jsem ve včerejším programu narazil prakticky náhodou, ale řekl jsem si, že si jí musím pustit. Malý kousek mi sice utekl, ale i tak jsem bavil. Asi to mohlo být i mojí únavou, ale z vraždy jsem měl hlavu slušně zamotanou. Zápletka se mi tak vyloženě líbila. Samozřejmě po odhalení vraha se zdá být všechno samozřejmé, nicméně ta cesta k odhalení jednoduchá nebyla. (10.08.2018)

Tato delší epizoda z roku 1992 je trochu slabší Poirotovka. Dlouho se vůbec nic neděje, a i když pak se stanou 3 vraždy, úplně chybí napětí a alespoň něco originálního. Navíc celá pointa je tentokrát hodně těžkotonážní a horko těžko drží dohromady. Přesto závěrečné Poirotovo rokování u kulatého stolu stojí zato. Mírný nadprůměr. (11.03.2009)

Skvělá detektivka, příjemně lidský Hercule Poirot míří k zubaři na křeslo a o pár hodin později je zubař nalezen mrtvý se zbraní v ruce.. Za několik dalších hodin umírá i poslední pacient zmíněného zubaře a už je jasné, že jde o vraždy.. Ovšem kdo a proč spáchal zločin, to nám Agatha Christie pořádně zamotá, ostatně jako obvykle.. U mě filmová spokojenost.. (18.07.2022)

V čekárně u zubaře jsem nikdy nespřádala vražedné myšlenky, zato sebevražedné mnohokrát. Taky jsem měla víckrát pocit, že z toho Prokrustova křesla živá už nevstanu. Je potěšující vědět, že ani člověk tak dokonalý jako Poirot, který i v soukromí domova chodí v obleku, není vůči přízemním životním aspektům (třeba plombám) imunní. V příběhu jsem se ale trochu ztrácela, snad tím, že mou pozornost příliš zaměstnávalo libé vrnění vrtačky. (18.07.2015)