Velká iluze

Je to ozaj veľká ilúzia potierať názorové rozdiely a otupovať dôvody neznášanlivosti ? V podvečer druhej svetovej vojny filmový klasik Jean Renoir ukázal svetu svoje dnes už klasické dielo z prvej vojny. Dodnes nám ukazuje svoju nadčasovosť a servíruje s francúzskym šarmom, že ľudia na svete nechcú hovoriť o ilúziach pokiaľ ide o spolunažívanie. (17.06.2009)

Velmi dobrý snímek se skvělými dialogy, ale je pravda, že začátek je poněkud roztahaný (naštěstí ne natolik, aby odradil) a konec má zase úplně jiný charakter než celý předchozí příběh a tak linie působí poněkud jako násilně přerušená, aby se tam mohl vpašovat příběh o opuštěné německé vdově. Jinak ovšem vynikající. (04.01.2007)

Veľká ilúzia je o viacerých veľkých ilúziách. Dokážeme prekonať triedne rozdiely? Skončí niekedy vojna? Budem sa môcť po vojne vrátiť pre ženu späť? Treba veriť a minimálne jeden útek sa podarí. Film je zrejme dosť idealizovaný, podľa podmienok v táboroch a na pevnosti by sa mi ani utekať nechcelo...a s vedúcim tábora je fajn zábava. Ale golfové ihriská sú na golf, tenisové kurty na tenis a zajatecké tábory na úteky. A je tam nuda. Je to krásny film, ktorý možno viac vsádza na myšlienky, ako na realizmus. Teda možno, histroické reálie doby nemám naštudované. Antimilitarizmus = humanizmus. Pokiaľ chcete mať trocha prehľad o Renoirovej tvorbe, Veľká ilúzia je spoločne s Pravidlami hry jej základom. Tie treba jednoznačne vidieť. (09.08.2009)

Nehodnotit starší filmy v jejich historickém i autorském kontextu znamená tak či onak nehodnotit je vůbec. Francouzský pandán remarquovského románu NA ZÁPADNÍ FRONTĚ KLID přes poněkud idylizující tendence odráží v zásadě věrně skutečnou situaci bojujících armád zhruba od druhého roku první světové války (Velké války) po uplynutí prvního období, založeného na oboustranných představách o "blitzkriegu" své doby. První, divadelně přepovídaná (nechci říci tlachající) polovina filmu je viditelně slabší; její nedostatky však plně překlenuje druhá část, postupně gradující "útěkovou" fází filmu. Pacifismus, který tu cítíme, znechucenost válkou, která všude prosvítá, je oboustranný. Dita Parlo tu vedle postupně dominujícího Gabina (v době natáčení mu bylo 33 let) hraje jednu z nejlepších rolí své nedobrovolně předčasně ukončené umělecké dráhy. Náležité ocenění zaslouží i kreace Ericha von Stroheima v roli velitele zajateckého tábora. Obraz, který toto pozoruhodné Renoirovo dílo nabízí, hodně připomíná - jakkoliv to až neuvěřitelně zní - zelené kádry Haškova Švejka (nejvíc během putimské Švejkovy anabáze). A s tím i osudovost a hloubku tragédie celé jedné velké generace nejen německých či francouzských, ale vůbec mladých evropských mužů i žen. Tragédii, která neměla být přes veškerou svou krutost tragédií poslední. Ani nejkrutější. (13.06.2010)

Můj nejoblíbenější světový film 1. poloviny 20. stol. V očekávání dalšího nic-moc konverzačního dramatu ála Pravidla hry, kteréž mě nechaly chladným při sledování o několik dnů dříve, dostal jsem parádní nadílku. Ač film postaven na tolika klasických klišé, které obecně tolik nemám rád, další vyjímka ktrerá se mi moc líbila. 1) reálnost - němci mluví německy, francouzi francouzsky, angláni anglicky. - Jak nesnáším naše TV filmy kde hitler mluví česky a podobné lingvisticky-iritující pokusy. 2) Příběh podaný způsobem, že věřím tomu že by mě to bavilo i kdyby to mělo 15, 20 hodin. 3) Pekelně nadčasové. poslední záběr obzvlášť, ten mě dostal. 4) A jako jsem po shlédnutí filmu Jahody a čokoláda šel s hodnocením Špatné výchovy o hodně dolů, tak i po shlédnutí Velké iluze jde dolů Hartova válka a další. Je tam trochu Buňuela, toho z první půlky 60.let, trochu narážek na tropicalisticko-kanibalistické filmy (o vánocích:-). co dodat. Vida es silbar. (16.12.2008)