Karel Svoboda: Šťastná léta

Tenhle počin rozhodně nelze nazývat dokumentem. Hrozně mi vadilo vykreslování pana Svobody jako poloboha a postrádání jakékoli kritičnosti k osobě skladatele i dokumentu samotném. Rozhovory s lidmi, kteří říkají jen hezké věci. Zajímavé rozhodně byly archivní snímky z tehdejšího showbyznysu, to samé se už ale nedá říct o těch, které pocházely z rodinného archivu. Až příliš mnoho záběrů, které jsou snad cenné jen pro nejbližší členy rodiny. Zejména pak ty záběry, kde je pořád dokola pohled na Kleina Svobodu. Z toho člověka mám husí kůži. Závěr podtrhlo naučené prohlášení vnučky Gréty o reinkarnaci. Absurdita. Tohle podle mého názoru nemělo jít nikdy ven. (02.02.2021)

Dokument z cyklu Príbehy slávnych - Mefistův rytíř bol určite lepší. Toto je také rodinnejšie poňatie, ale s peknými melódiami od Svobodu a spomienkami na neho skrze jeho syna, ako aj už od nežijúcich (Kája). Avšak celý dokument je maximálne nekritický. Svoboda bol andílek, ktorý miloval svoju ženu nadovšetko (pritom v Príbehoch slávnych sa jasne spomínajú bezpočetné nevery), spolu s Gottom bol tichým antichartistom, no proste svätosť sama. Génius to zrejme bol, to áno. A to, že ho jeho syn miloval chápeme. Ale tento dokument je skôr osobnou výpoveďou než objektívnym pohľadom na osobnosť. (02.04.2021)

Film, který je osobní tím nejméně šťastným způsobem (pro srovnání viz třeba Klíč k určování trpaslíků, na kterém se podílel syn Pavla Juráčka). Chybí mu jakýkoliv odstup (a soudnost - viz např. množství home video záběrů různých členů režisérovy rodiny, které životní příběh Karla Svobody nijak nerozvíjejí). Osobní tedy není větší otevřeností a syrovostí, ale pouze svou nekritičností. Chápu, že jde o synovu poctu zesnulému otci, rozumím osobní motivaci k natočení filmu, ale skutečně něco takového patří do kin? Dokument, v němž je Karel Svoboda monotónně nahlížen pouze z jednoho úhlu, jako člověk bez chyby? Zvolenému zaměření odpovídá výběr mluvících hlav, jejichž výpovědi mají podobnou informační hodnotu jako přátelské klábosení v nějaké talk show. Příznačně to jsou všechno umělci, kteří stejně jako Svoboda za normalizace díky ochotě a schopnosti tvořit konformní, režimem i širokými vrstvami přijímané umění opravdu zažívali šťastná léta, takže ani jejich účast názvu filmu nedodává ambivalentní či ironický rozměr. Na film pro kinodistribuci (ne jen pro promítání v rodinném kruhu) jsou Šťastná léta poněkud krátkozraká, jednostranná a repetitivní v tom, jak ukazují stále další a další bezobsažná domácí videa a dávají zaznít jen úsměvným „historkám z natáčení“, vyňatým ze širšího dobového kontextu a vykreslujícím minulou éru prostřednictvím několika neškodných nostalgických fetišů (Včelka Mája, televizní estrády). Osobnost Karla Svobody není zkoumána (natož jakkoli problematizována), ale jen devadesát minut stavěna na piedestal, což pro mě jako pro člověka, který Svobodu nekriticky neobdivuje (a vážně nevím, pro koho jiného ten film je) a normalizačnímu popu neholduje, bylo značně úmorné. 20% (22.01.2020)

Díky nádherné hudbě jsem to zvládla bez úhony, přesto bych měla jednu zásadní výhradu, sleduji-li životopisný dokument o Karlovi, vážně nemám zájem o Petra.. Snaha o zviditelnění sebe sama je tu patrná a mně byla velice nepříjemná.. K panu skladateli chovám nezměrnou úctu pro jeho talent, píli i kreativitu, tedy dnes večer hodnotím v podstatě se zavřenýma očima.. Pro mě osobně zůstane navždy spojen s pohádkami Tři oříšky pro Popelku, Jak se budí princezny a Pohádka o Honzíkovi a Mařence.. (01.01.2022)

Velice povedený, originální dokument, plný unikátních (zejména osobních) záběrů Karla Svobody. Zdařilý a novátorský koncept jeho syna z dokumentu udělal takový rodinný dokument, ze kterého je cítit vřelost vztahu otec-syn. Přesto mě trošku mrzel zkratkovitý konec, kde bylo prakticky vynecháno posledních 15 let Svobodova života. (31.01.2021)