Po zavírací době

Duchem dílu Franze Kafky natolik blízký film jsem dosud neviděl. Slovo „blízký“ už snad ani není na místě, vystřižení atmosféry a údělu hlavního hrdiny je dokonalé a některé scény (dveřník u baru) pocházejí přímo z Kafkova pera. Jen absurdita zde má více humorný podtext, to ale vůbec nevadí. Ústřední postavou je rovněž uředník, ovšem pracující v srdci New Yorku, a během noci, již s ním prožijeme, poznáme – jak je u Scorseseho zvykem - jeho temnější a v tomto případě i neobvyklejší tváře, protože „po zavírací době platí jiná pravidla“. Paul má jediný – a na první pohled snadno dosažitelný – cíl: dostat se domů. V New Yorku 80. let přece nemůže být žádný problém dostat se ve 2 ráno do svého bytu. Jenže na zdánlivě přímou cestu padá kámen za kamenem a sotva Paul jeden obejde, objeví se před ním další. Už mnohokrát to vypadá, že konečně našel záchranu a vše se v dobré obrátí, ale chvíli naděje okamžitě vystřídá obrat, který jeho postavení ještě zhorší (v tomto nacházím největší podobnost s Nezvěstným, jenž se ostatně ztratil ve stejném městě). Nikdy nedospěje až do stavu úplné bezradnosti, jeho dům je vzdušnou čarou stále nedaleko, stačilo by nasednout na taxík nebo na metro a musel by přece být doma hned... ale jakmile něco podnikne, vždy se přihodí – ať už náhodou nebo přičiněním někoho jiného - něco, co jeho úsilí zhatí. Důležité je, že se v každé situaci chová a rozhoduje víceméně racionálně (jak by divák očekával) a nepředstavuje pouze panáka vláčeného scénářem. Jeho jednotlivé příhody jsou navíc navzájem provázány a míru absurdity tak ještě zvyšují, až si člověk říká, jak je i ten New York vlastně malý. Plus nádherná hudba. (19.02.2008)

Hodně málo známý Scorsese. V tomto zvláštním černokomediálním příběhu si hlavní hrdina během jedné noci vybere obrovskou porci smůly, kdy už to ke konci ani nevypadá že by se vůbec kdy dostal konečně domů. Musím říct, že jsem se u filmu výborně bavil. A i když jsem uvažoval o Martinových filmech, že v 80. letech si vybral slabší období, není to vůbec pravda. Vždyť zde natočil po Zužícím býkovi, hodně zábavného Krále komedie, kulečníkovou podívanou Barva peněz a ambiciózní projekt Poslední pokušení Krista. 70% (02.03.2013)

Scorseseho filmařský talent je absolutní. Natočí dobře cokoliv. Umí film ozdobit například různými zoomy a švenky tak, že se na to zkrátka dobře dívá. Afterhours je skvěle zmáknutá, dějově však průměrná komedie. Ze scénáře je vyždímáno maximum, z čehož plyne, že právě děj je tou slabou stránkou filmu. Slibně se rozvíjející děj je postupně překombinován a dotažen do absurdna, které však k filmu takového ražení moc nepřísluší. Hlavní hrdina se sice neustále snaží z podivné New Yorské čtvrti vypadnout, avšak o chvíli později zase vezme zavděk pozvnáním od podivných individuí. Místo aby utíkal, zůstává z pochybných pohnutek pořád na hrozném místě. A díky tomu, že nelze chápat jeho protichůdné a iracionální konání si film nejde úplně užít. (16.11.2007)

Brouzdám si takhle večer po televizních kanálech, když tu náhle natrefím na sympatického chlapíka, který se v baru ukryl před deštěm, ale nemá peníze a rád by se dostal domů. Tak jsem si řekla, že si počkám, jak to s ním vlastně dopadne a jestli se do něčeho (případně) nezapletl. Rozhodně jsem nelitovala a konec mě příjemně překvapil, a zároveň i lehce zamrazil. (20.02.2008)

Kdyby Paul nepotkal tu dívku v baru, kdyby se za ní v noci nerozjel, kdyby neztratil peníze, kdyby nepožádal servírku o laskavost, kdyby si nepůjčoval ty klíče, kdyby se nestalo dalších X náhod...tak by neprožil tu nejšílenější a nejneuvěřitelnější noc svého života a my bychom přišli o ohromně příjemný a zábavný film, o kterém bych nikdy neřekla, že ho natočil Scorsese. (20.02.2008)