Blade Runner

Klasik sci-fi žánru Philip K. Dick vždycky lákal filmaře svými rafinovanými příběhy a dnes už existuje celá řada filmových adaptací jeho díla. Blade Runner je patrně ten nejslavnější, byť si nejsem jistý, jak dalece by se Scottovou verzí byl spokojen. Realizací filmu byl po celosvětovém úspěchu Vetřelce vybrán právě Ridley Scott proslavený svým vytříbeným vizuálním stylem. Právě vizuální stránka je hlavním kladem snímku, který se stal klasikou svého žánru a patří do zlatého fondu filmové sci-fi. Do té doby se žádnému režisérovi nepovedlo tak dokonale ztvárnit představu gigantické přelidněné megapole budoucnosti plné odlidštěné technologie a obřích reklam na stěnách domů. Název Dickovy románové předlohy se dá poněkud krkolomně přeložit jako "Zdá se androidům o elektronických ovečkách?" Film dnes existuje ve dvou verzích - v původní s happyendem odletu hlavního hrdiny s androidkou Rachel do idylické přírody a pak v autorském Scottově sestřihu, který je celistvější a temnější. Silnému hereckému obsazení vévodil Harrison Ford, pro jeho partnerku Sean Young šlo o roli, kterou už nikdy nedokázala překonat. Daryl Hannah předvedla coby androidka nádherný akrobatický výkon... Scottův Blade Runner není silný svým dějem, ale výtvarnou stylizací a atmosférou. Díky tomu je rozumné ho sledovat na velkém plátně. Celkový dojem: 90 %. (18.01.2008)

Je až na škodu, že si tolik uživatelů všímá pouze jednoho dialogu, který je natolik mimo mísu, že prostě musí nést něco filozofického a transcendentálního, a odmítají film vnímat jako celek. Vlastně je zvláštní, že zatímco na filozofii a přesahu Matrixu se shodnou masy diváků, tak Blade Runner osciluje mezi jednoduchou báchorkou a komplexní filozofickou statí. Tam, kde bratři Wachowští servírují filozofii v krabicích popcornu a filozofická moudra vtloukají do diváků těmi nejlacinějšími prostředky, tak Ridley Scott si postačí s pouhými náznaky a nekonečnou dvojsečností. Blade Runner má totiž dost daleko k typickým Fordovským hrdinům (na Hana Sola i Indyho rovnou zapomeňte), ale naopak se blíží k poetice Cronenberga či Lynche. Tady už vůbec nejde o noirovku či prosťoučký příběh, tenhle film vypráví o našem vztahu k Bohu a docela přesně vystihuje naši současnou společnost. V tom je Blade Runner neskutečně působivý a nepotřebuje k tomu ani neustálou hru světla a stínu či poctu niorovému filmu. Tohle je tak trochu jiné sci-fi. (13.09.2012)

Scottův Blade Runner je téměř nevyčerpatelná zásobnice geniálních nápadů, celý film působí jako výsledek nepochopitelně šťastné souhry několika kladných faktorů, kdy se sešel dobrý režisér s dobrým hercem, přetvořili námět výtečného spisovatele P. K. Dicka a vše bylo doplněno mým nejoblíbenějším soundtrackem z pera Vangelise. Taková kombinace se podaří jednou za desetiletí. (07.08.2010)

Depresívne L.A. 2019 skvelá práca s kamerou a Vangelis vytváraju atmosferu, ktorú môže Blade Runnerovi drtivá väčšina filmov len ticho závidieť. IMHO nepovažujem toto za vrchol Ridleyho tvorby, ale skvelý odazový mostik medzi réžisérsku elitu. A vidno, že Balde Runnera malo rado veľa veľa budúcich režisérov, ktorý sa ním neraz (väčšinou neuspešne) inšpirovali. (26.04.2004)

Neuvěřitelné jak se z celkem solidního sci-fi snímku může odebráním zbytečných monologů, tu a tam malou změnou a poupravením závěrečných vteřin stát jeden z atmosféricky hypnotických klenotů světové kinematografie. A zřejmě ten vůbec nejvlivnější film vůbec, protože bez jakékoli nadsázky ovlivnil veškeré sci-fi po něm. Geniální pochmurná noir vize budoucnosti, která ve vás i dnes vzbudí otázky. Nemyslím teď nutně ty, zda tedy je či není Deckard replikantem; což se ostatně stejně liší verzi od verze a ona ambivalentnost je dána tím, že Hampton s Fordem k tomu vždy přistupovali, že jím je, zatímco Ridley jim natruc, že není. Spíše to pokládá otázky "věčného" charakteru, kde je hranice mezi životem a lidstvím a především zda na tom vůbec záleží, kdo je/není replikantem. Blade Runnera se tak řadí po bok Posledního pokušení Krista spíše než ostatních žánrových scifáren. Není to film pro každého (ano, je to p-o-m-a-l-é a málomluvné způsobem, kdy třeba Deckard v závěru dvacet minut vůbec nepromluví, byť nesleze z plátna), ale kdo si k němu cestu najde, tak tomu rozhodně nehrozí, že by se mu vzpomínky na tento skvost vytratily z paměti jako slzy v dešti... Původní kinoverze: 3/5, Režisérský sestřih 1992: 5/5, Final Cut 2007: 5/5 (17.01.2008)