Smuteční slavnost

,,Jsme jenom bezmocní lidé. Bezmocní... a přece vinní." Hodně silná výpověď o kruté poúnorové době a kolektivizaci v Československu, i pro režim naopak krizovém období 60. let, kdy nejednoho funkcionáře po letech dohnávaly výčitky svědomí z činů let minulých a pomalu nastával čas s (alespoň tedy dočasným) zúčtováním starých hříchů. Příběh je zajímavě rozdělen do tří oddělených kapitol na přeskáčku mezi dvěma dekády, kdy si pak divák v druhé části postupně doplňuje různé souvislosti již rozehrané zápletky. Po celý čas film doprovází silná černobílá kamera, dodávající na veškeré působivosti, stejně jako pochmurné prostředí vesnice obklopené sněhem a ledem. Z herců stojí za vyzdvihnutí nedoceněný Josef Somr, který zde vedle postavy Ludvíka Jahna v o rok starším Jirešově Žertu sehrál jeden ze svých nejlepších hereckých výkonů z doby "nové filmové vlny", výborná byla i pro mne zcela neznámá Jaroslava Tichá v hlavní roli. Všem tvůrcům patří velký dík za tento odvážný snímek, který i po letech nese v sobě silné poselství. ,,Ale táto, dneska hrajeme všichni zadarmo..." 95% (# Season Challenge Tour 2020: 2. téma – politické filmy) (06.01.2020)

Film s velmi zajímavou atmosférou a dokonalým Josefem Somrem. Jeden z nejlepších českých filmů o 50. letech a postoji k nim v letech 60. ...běžnému diváku by ale mohl připadat trochu nudný. ***** / / 10. 3. 2015: Po deseti letech druhé podívání. Film se především formálně nevyrovná průměrným filmům nové vlny. Mnohem slabší odvar Žertu, ve všech směrech, kromě Somra. (15.04.2005)

Silné, otevřené, deziluzivní dílo, přesně jako literární léta 60. Kantůrkové předlohu neznám, nicméně Smuteční slavnost poměrně dobře koresponduje s jinou (a neprávem opomíjenou) šedesátkovou prózou – Svatou nocí Jana Procházky. I v ní totiž nacházíme motiv kolektivizační viny, motiv rozvratu starého řádu a motiv neodčinitelné katastrofy, na níž neexistuje katarze. V Sirového vyprávění se zdánlivě překvapivě velká porce tragiky koncentruje do negativní postavy, ale Somrův Devera zapadá do tradice deziluzivně zobrazených postav funkcionářů (u Procházky podobně tragicky dopadne mocichtivý rolník Picin). Smuteční slavnost není jen příběhem selhání komunismu jako ideologie, která chtěla vesnici přetvořit, je to zároveň obraz zjizvení samotné vesnice jako tradičního řádu. Závěrečný pohřební průvod vesničanů je jakýmsi marným gestem, pokusem vykoupit mravní selhání v čase kolektivizace, kdy mnoho jednotlivců podlehlo hrabivosti. Jejich spoléhání na tradici pohřebního průvodu jakožto manifestace sounáležitosti s neprávem zničeným sedlákem Chladilem je skrz naskrz prodchnuté falší. Skutečně trpícím je tak paradoxně Devera (kterého jeho straničtí kolegové vhodí mezi lidi, zatímco oni sami stojí v bezpečí věže a vše sledují), jeho žena Tonka (která není schopná překonat pocit viny) a v nespolední řadě Chladilova žena Matylda. Její slzy, cynicky rámované masopustním veselím, jsou jediným skutečným náznakem katarze, která však nepřináší úlevu, jen snímají zdánlivě silné postavě její masku nedotknutosti (stejně jako její pláč ve zničeném sadu). Sirový tak podobně jako Procházka vykresluje obraz vesnice v bodě nula, kdy komunismus selhal, zmizela pokorná víra v Boha a zbyl jen kolotoč viny a automatismus tradice. Nebyla to krádež pozemků a majetku, co způsobilo na tváři vesnice nejhorší šrámy, byla to právě tato neodčinitelná mravní zkáza, na níž není rozhřešení. A tak podobně jako v Procházkově Svaté noci zůstává jen jediná moc platná a neotřesitelná – příroda a z ní pramenící tradice (masopust, pokora smrti). Vskutku neutěšený obraz, který je v Sirového filmu nutné interpretovat šířeji, směrem k celkovému společenskému horizontu. Alespoň tak "čtu" Smuteční slavnost já... rozhodně nejen jako morální odsudek komunismu, ale jako pohled hlouběji, pod jednoduché schéma zločin / zločinec a trest. (04.01.2008)

Ani oponentsky žertovný, ani prokomunisticky smuteční postoj postav Josefa Somra v těchto filmech sklonku Zlatých šedesátých ve mně nevyvolal dostatečnou (natož očekávanou) vlnu emocí, abych mohl jít s hodnocením na červená čísla... samozřejmě coby reflexe doby a ukázka odvahy tvůrců jde bezesporu o uznáníhodné snímky. Ale to už mi v uších víc zní ozvěna z Pupenda: "Komunismus je svinstvo, bolševici jsou svině"... 60% (14.03.2011)

Komunistům se nelíbily některé filmy ze dvou důvodů. Buď nějak kritizovaly komunistický systém. Druhá varianta ukazuje, že systém tvoří především lidé. Komunistické kurvy. A to je případ Smuteční slavnosti, kde se ukazuje jako v málokterém filmu, co to bylo za svině. Komanči se báli některých lidí, s těmi ale uměli zatočit. Paradoxní problém je ale ten, že mrtvý rebelant může být horší než ten živý ... (13.07.2011)