Advokát chudých

Poslední roky si takzvaně doplňuju "filmové vzdělání" a koukám tedy na řadu a řadu filmů z let minulých; a to nejen z povinnosti, ale protože ty zašlé časy mám upřímně rád... ale proboha co bylo tohle? Ztratit soudnost, tak jdu možná na 2* ...jak by řekla Magenta z RHPS - "How sentimental". (22.09.2010)

Mimořádné tvůrčí vzepjetí režiséra Vladimíra Slavínského během dramatických válečných let vyvrcholilo v adekvátním přepisu jednoho z působivých Arbesových romanet. Film, zpracovaný s přesnou dějovou koncepcí, smyslem pro detail a přenášející na diváka onu magii tajemné minulosti dobráckého podivína, kterého zlo dostihne i v jeho nové identitě, je bezesporu nejzdařilejším Slavínského dílem, stojícím v přímém protikladu s jeho předmnichovskou tvorbou, výhradně zastoupenou populární komercí bez vyšších uměleckých ambicí. V titulní roli se objevil znamenitý charakterní herec Otomar Korbelář, který teprve ve čtyřicátých letech získával své nejcennější filmové příležitosti. Korbelář byl hercem, který je výrazně determinován svým zjevem. Jako mužný typ hrdého vzezření s výrazným hlasem byl takřka předurčen k interpretaci milovnických rolí, jak nakonec vyplývá z jeho filmografie třicátých let. Mnohem více mu v té době přinášelo divadlo. Na svou opravdu velkou hereckou příležitost si musel počkat do zlomového roku 1938, kdy ztvárnil ve filmové adaptaci Jiráskovy hry Lucerna titulní postavu mlynáře Libora. V následujících válečných letech postupně nabýval pověsti výjimečného charakterního umělce, který dokáže zahrát kladné i záporné postavy (kolínský kapelník Kmoch versus cynický lékař Hegl) a postava starého právního poradce směřovala ke Korbelářovým vrcholným kreacím. Kritika tehdy ještě ocenila výkon Jindřicha Plachty, který již pokolikáté i na malé ploše dokazuje velikost své osobnosti. Výjimečně příznivá konstelace hvězd požehnala mimořádně silnému příběhu o lidské spravedlnosti v době, která o podobných slovech jen beznadějně snila. Vladimír Slavínský, filmař duší i tělem, který své nepochybně velké ambice obětoval komerčním zájmům, se tehdy jako orel vzlétl nad krajinu a paralyzovaným divákům dokázal, že lze zvítězit nad sebou samým. Alespoň jednou za život. (03.10.2008)

Slavínština byla v očích současné kritiky postrachem českého filmu, říká autor knihy "Náš film" (1985) Luboš Bartošek. Věta, která uvádí 2 odstavce kritiky Slavínského a snad i jeho ospravedlnění, není zcela jasná; jedná se o kritiku skutečně současnou nebo o kritiku tehdejší? Zřejmě jde o tehdy i nyní. Kýč u Slavínského (mluvím o tomto filmu) však není podstatou, ale kořením jeho díla. Václav Wasserman o něm (viz táž kniha) vypráví: Smál se a plakal přesně na místech, kde se smáli a plakali jeho diváci. Snad proto solí a pepřem svého kýčem diváka překvapuje a nutí ho reagovat podle jeho režijní taktovky. Závěrečná kýčovitá písnička (Škvorova?) velebí naši zemi v době, kdy možná Reinhard Heydrich už seděl v letadle. (05.04.2024)

Je třeba především připomenou, že hlavní roli hraje Otomar Korbelář, který představuje suspendovaného vyšetřujícího soudce, který v hostinci radí chudým lidem v jejich problémech.Teprve ve stáří a v ústraní se mu dostane zadostiučinění a je očištěn z nespravedlivého obvinění.Věrohodné vykreslení staropražského prostředí. (23.01.2003)

Sice nechápu, jak to Slavínský dokázal, ale navzdory skvělému námětu a předpokládám, že i solidnímu scénáři, dokázal do filmu propašovat sladkobolnou romantiku. A aby toho nebylo málo, na naprostou většinu filmu mi namaskoval Korbeláře na starého dědka. K tomu většina dam hraje neskonale afektovaně, když se Rymešová dozví o smrti svého muže, předvede afektu velice úctyhodný kousek. Dohnal jako obvykle nezůstává pozadu, dokonce pod heslem dohnat a předehnat je opět snaživě nejhorším hercem filmu. Naštěstí je to kompenzováno prací Plachty a Nedbala. Jelikož je Korbelář jako obvykle skvělý, vytahuje film o třídu výš. (23.04.2019)