Skalpel, prosím

Príbehy aké sa dnes točia snáď už len v rámci seriálov a má to svoje opodstatnenie. Cca dva prípady na jednu epizódu je tak akurát, pričom ak nás jeden baví viac než ten ďalší tak sa nič nedeje. Pri dvojhodinovom filme to už ale pre mňa predstavovalo menší problém, malé dieťa s veľkým nádorom bol ten najzaujímavejší prípad a tie ostatné zatienil, takže som skôr stále čakal, kedy sa k nemu réžia vráti. Niežeby tie ďalšie boli nezaujímavé, ale predsa. Zo snímky cítiť nostalgiu, kedysi sme asi tento film viacerí pamätníci videli, každopádne ide o nadčasové dielo, kde je vlastne úplne jedno, v akom politickom režime sa jeho dej odohráva. Monológy sú skôr barlička, keď neviete inak vyjadriť to, čo si postava myslí, sem ale celkom pasovali. 70% (11.01.2021)

Velmi silný, nezapomenutelný film, pro mě rozhodně nejlepší lékařský film, jaký jsem kdy viděl a možná i jedno z nejlepších českých dramat vůbec. O člověku, o jeho ctižádosti, pochybách, touhách i strachu. Plný bolesti, plný naděje, ale především plný vynikajícího Miroslava Macháčka, který tu vytváří svou životní roli strhujícím způsobem a současně jeden z mála filmů, kde komentrář formou vnitřního monologu funguje a obohacuje příběh. Oporou jsou mu výtečně vykreslené vedlejší postavy z nich žádná tu nepůsobí jako pouhá výplň. Všechny mají svůj charakter, všechny mají své starosti, svůj život, do kterého nemocnice a jejich profese zasahuje. Precizní scénář a režie, které z literární předlohy dokázaly vytvořit dokonalý filmový klenot. Syrový, mrazivý, tíživý přesto hluboce lidský a v některých momentech nečekaně dojemný. S naprosto dokonale vytvořenou atmosférou, která mě pohltila, a o to jak mě svírala jsem si uvědomil až v okamžiku, kdy skončil a já se mohl znovu nadechnout a cítil jsem se jako se člověk, když po dlouhé noční šichtě kdy byl zcela pohlcen prací vyjde do ranního rozbřesku a do tváře se mu opřou první ranní paprsky. (06.10.2013)

Režijní styl Jiřího Svobody mi nesmírně vyhovuje. Absolutní nepodbízivost divákovi, jasný postoj po celý film, scény, které by mohly jednoduše sklouznout k patosu (např. když děda přesvědčuje primáře, aby provedl operaci), ale přitom zůstávají syrovou výpovědí o člověku, jeho strachu a touhách. Pan Macháček naprosto přesvědčivě ztvárňuje stárnoucího lékaře, který začíná pochybovat o svých schopnostech, přitom musí řídit tým lékařů a provádět náročné operace. Navenek musí působit sebejistě a rozhodně, uvnitř je však zmítán pochybami jako každý člověk. Prostřednictvím jeho vnitřních monologů můžeme zkoumat jeho pocity, strach i radosti z malých vítězství pro lidstvo ale velkých pro člověka. Ještě zajímavější je pak tragická postava doc. Krtka (Radoslav Brzobohatý). To, jak zahrál pocity poté, co mu zemřela dcera, jsem dokázal plně docenit až na základě svých zkušeností... Ve filmu se prolíná civilní podání umocněné neustálým odpočítáváním času se syrovou odtažitou kamerou a citově vypjatými okamžiky (smrt Brzobohatého dcery, lékařské spory). Je zajímavé, že snad během celého filmu nezazní hlasitější dialog, emoce jsou vyjádřeny spíše výrazy a kamerou (pro mě je snad nejúžasnějším filmovým záběrem scéna, kdy malý "Uzlík" leze vyplašeně i zvědavě zároveň do tunelu CT). Můžu doplnit, že nemocničního prostředí jsem bohužel s manželkou užil mnoho (a to právě v Motole), takže z porovnání vím, že atmosféra ve filmu se reálu přibližuje velmi. (29.10.2005)

Tak jsem si zase po letech zopakoval tento film z nemocničního prostředí. Trochu jsem se obával, že po letech už na mne nezapůsobí tolik jako tehdy (znal jsem i knižní předlohu Valji Stýblové). Ani po letech tento film neztratil nic na své působivosti, dokonce bych řekl, že zraje jak víno, čím starší tím lepší, i když lékařská věda od té doby hodně moc pokročila. Ta etika a mezilidské vztahy zdaleka tolik ne ... Plejáda filmových osobností (Macháček, Brejchová, Brzobohatý) i z Polska (Barbara Brylska) i roztomilý Uzlík, skvělá kamera i hudba a výsledkem je působivé psychologické drama, které považuji za jeden z nejlepších i "nejrealističtějších" filmů z nemocničního prostředí. Speciálně obor neurochirurgie je velice náročný, "chyby" se tu neodpouštějí a v tomto oboru uspějí jen ty nejlepší osobnosti (odborně i lidsky), ale i ony by těžko mohly vynikat bez maximální podpory celého týmu (analogie orchestru a dirigenta). A to právě nádherným způsobem popisuje jak knižní předloha, tak i film. Ne náhodou jedním z odborných poradců byl profesor Beneš.. (12.12.2017)

Jiří Svoboda točí dobré filmy a z těch co jsem viděla jsou dva vynikající - tento a Zánik samoty Berhof. Je zvláštní jak polistopadový komunista Svoboda dokázal v době, kdy byli komunisté u moci, natočit tak stylově čistý, naprosto netendenční film, který může fungovat v jakémkoliv režimu, v jakékoliv době. Jakoby se vznášel v prostoru a čase. Film o bezmoci těch mocných, kteří rozhodují o životě a smrti člověka, jehož tělo je jim dáno napospas a oni jsou jenom lidé, ne bozi, což si často pacienti neuvědomí a chtějí zázrak. (13.11.2014)