Nikdy nepláču

Myslel jsem si, že půjde o další typický příběh odrůstající pubošky, která hledá. Hledá své místo v životě, hledá smysl života, hledá způsob, jak uniknout konzumní společnosti, hledá svobodu a hledá a hledá a hledá, přičemž dělá svému okolí ze života peklo. Poláci ale přišli s jiným příběhem, a i když hlavní hrdinka opravdu hledala (poněkud opožděně) cestu ke svému otci, v průběhu čehož byla tak trochu sobecká, kašlala tak trochu na ekologii a dělalo ji potíže alespoň občas poprosit a poděkovat, byla mi k mému vlastnímu údivu silně sympatická. Nakonec se ukázalo, že šlo vlastně o úplně jiný film, než jaký jsem očekával, a i když to nebyl zrovna akční počin plný napětí, jaksi jsem se od něj nemohl odtrhnout. Nezbývá mi, než znovu pochválit polskou filmovou tvorbu a přiznat, že se mi Zofia Stafiej při svém debutu před kamerou velice líbila. A že to tedy byl na první filmovou roli záhul. / Poučení: Když už převážet tělo, pak jedině jako instant. (16.10.2022)

Sedmnáctiletá polská tvrďačka s otcem už roky žádný vztah neměla. A teď je to shodou okolností ona, kdo letí do Dublinu, aby zařídila převoz jeho ostatků domů. A naráží nejen na to, že o svém otci skoro nic neví, ale i na svoji neschopnost komunikovat s ostatními. A divák může sledovat, jak se postupně mění, až nakonec dokáže udělat i neegoistický krok. Výborná Zofia Stafiej táhne celý film skoro sama, a přitom to rozhodně není snadná role. Další velmi povedené polské drama. (24.09.2021)

Kdosi tu v komentáři zmínil, že mu Domalewski po tomhle snímku připadá jako polský Ken Loach. To mě zaujalo, a do jisté míry i proto jsem mu dala na Febiofestu šanci. *** Hm. Souhlasím s mnohými, že film je výborně řemeslně zpracovaný, příběh i kamera vtahují, herecký výkon je opravdu dobrý. Ale výpověď bez přesahu mě naprosto zklamala. *** Ken Loach je mistr v zrcadlení dnešní hodnotově i citově upadlé reality, v jejímž základu nacházíme násilnou a totálně/totalitně nespravedlivou ekonomickou mašinérii - systém, který se v jeho filmech zviditelňujících každodenní obnaženou mechanickou krutost obžalovává de facto sám, zatímco Ken Loach jen cizeluje své nenápadné mistrovství, jak mu v tom filmařsky co nejméně překážet. Domalewski se naproti tomu vůbec nezaobírá univerzálii systému, přestože na povrchu rozebírá tristní situaci gastarbeiterů a jejich rodin, nicméně ve skutečnosti i v anglickém prostředí tematizuje ryze polský problém osobní lidské a mezilidské uzavřenosti, vypěstované neschopnosti otevřené citlivé komunikace v rodinách, mezi přáteli, sousedy, ve společnosti obecně, problém uzavřenosti, téměř alergie na upřímné citové projevy a jejich komunikaci, jež se Polákům dnešní doby stala národním rysem a nejspíš úzce souvisí i s přetrvávajícím formálním katolictvím a konzervativismem, zablokování a zatvrzení se vůči upřímné komunikaci, a následné překrývání vzteku z prázdnoty, která tak vzniká, sprostými výlevy, ubližováním, týráním, sebetýráním v izolacích (kouření, chlast, tvrdé masky )... Jediný, kdo se od toho ve filmu oprostil a snaží se vůči tomu otevřít hlavní hrdince oči, je týpek, který Polsko opustil a má anglickou rodinu, v níž syna vychovávají primárně a záměrně jako občana anglické společnosti. *** Není to vůbec špatný film, ale utápění v národních problémech a pitvání se v nefunkčnosti vztahů a intimní komunikace v tuzemské společnosti je pro polské filmy už příliš otřepaným motivem, a i když uznávám, že tohle je jedno z mála děl, u kterých vidím, že se víceméně trefují do černého, chybí mi tu přesah, nadhled, vykročení ven, překročení, zkrátka něco víc než jen ukazování a stěžování si - pokud tedy východiskem pro Poláky nemá podle režiséra být emigrace a zakládání rodin v Británii, což tak bohužel nechtěně skoro vyznívá. (Febiofest, Slovanský dům). *~ (04.10.2021)

Houby ústní z literutary a testy z matiky. Tohle je ta pravá zkouška dospělosti, při níž se ze zpovykaného fracka mění sedmnáctiletá holka v normálně uvažující bytost. Že to je bolestná a nepříjemná cesta je jaksi samozřejmé. Vedle příběhu, který je opravdovější než sám život, stojí film na precizním výkonu Zofie Stafiej, která ukazuje obrovský talent a je příslibem nejen pro Polsko, ale pokud nebudou zahraniční filmaři tupí, tak i pro celý svět. Zároveň si možná leckdo poupraví pohlad na ukrajinské dělníky, kteří jsou tu v podobné pozici jako Poláci i my v Irsku a na západě od Aše vůbec. 90% (05.01.2022)

Hoc už nedonesie výplatu, preds´ oplatí sa poznať tatu. V ďalekej cudzine ho pri práci v dokoch zavalilo, a tak dcérisko do Írska pre telo (a prachy) dolietilo. Krok za krokom poznáva totožnosť otca, dozvie, že vtipálek bol, makal, rád maloval, a nečudo: bol aj zvodca.  Rumunečku mladú, čo v kaderníctve u chlípneho majiteľa pracovala, si tatík zamiloval tak, až prirodzene nabobtnala. Problémom sú peniaze, čo po mŕtvych dakedy ostanú, akú úlohu ony v ďalšom živote dostanú? Vystrojí sa v katolíckej domovine paránny funerál, alebo bude nasciturus*) žiť o niečo lepšejšie na tomto svete dál? Výsledok vcelku fajný, pripomínal vzdialene filmy Loacha Kena, no skôr stredoeuróbska job mizéria v nom zobrazená. Pravdu má ale aj recenzentka JitkaCardova: okrem popisu reality a chrochnenia v prekariátnom systéme, sa nič nové nekoná. A že nakoniec vystrielam k hodnoteniu 4 hviezdne rany, na svedomí má k filmu hudba od skvelej Hanie Rani. Vysvetlivka*): nasciturus (z latinčiny) = doposiaľ nenarodený potomok. (20.12.2021)