Příliš dlouhé zásnuby

Velice dobrý film, obzvlášť se mi líbil ústřední hudební motiv a vůbec celá hudba (Badalamenti se nezapře). Jen vedlejších postav bylo příliš, od půlky filmu jsem vzdala jakoukoli snahu orientovat se v nich. Ale obrazy ze zákopů byly až děsivě realistické, vlastně celá vizuální stránka "Zásnub" je skvěle propracovaná a Audrey Tautou jako obvykle vynikající. (01.03.2005)

Už samotná předloha Sebastiena Japrisota je docela průser. Příšerně těžkopádným jazykem odvyprávěná detektivka, která primitivní téma podává rádoby sofistikovaným způsobem cílené zmatenosti, a proto se nelze divit, že podobným způsobem působí i samotný film, jelikož zůstává předloze relativně věrný, tudíž před těmi, kteří se v dějovém chaosu neztratili, klobouk dolů. Formální stránka je typický Jeunet bez citu a míry, jelikož jeho řádění (vřava zákopové války je autentická jako nikdy) i malebnost (žlutě natřená krása s /ne/viditelným nápisem „kýč!“ netrkne do oka jenom slepého) se opět potkali v nerovnoměrném celku, který se mezi sebou bije po celou stopáž. Korunu marnosti tomu nasazuje debilní casting, který vedle sebe postavil Audrey Tautou (ročník 76) a Gasparda Ulliela (84), jejichž rozdíl bije do očí ze samotného plakátu. Těžké šlápnutí vedle, které při dalším zopakování bude Jeuneta v mých očích stát jednu z vrcholných pozic originálních tvůrců. (04.01.2007)

Myslím, že Jeunet zůstává i nadále svůj, svým způsobem je vlastně pořád stejný. Snové obrázky a podivné promluvy hrdinů jsou konfrontovány až srovnávány se supranaturalistickým vypravěčským stylem (viz utrhané ruce nohy ve válce nebo sex na různé způsoby). Stejní herci, stejné barevné vizuálno, stejný styl vyprávění, stejné přechody a střihy oproti nové hudbě a vážnějšímu tématu. Tak bych to charakterizovala. Pro mě zůstává Jeunet i nadále černohumorně optimistickým strejdou , co se tentoktokrát snaží ukázat lásku a válku z evropského pohledu, a i přes všechny charakteristické a ohrané znaky svého umu se mu to nadprůměrně daří. (07.08.2005)

Rád počúvam príbehy o večnej nádeji, či už je to ten o pobyte v Shawshanku alebo akýkoľvek iný a na tuto romantickú vojnovú detektívku radosť pozerať, najmä ak nemáte nič proti naturalistickému vojnovému násiliu zaujímavo skĺbenému s príbehom lásky. Scenár vyzerá komplikovane, ale nebojte sa - režisér Jeunet nás pevne drží za ruku. S presným hereckým obsadením, vrátane podporných postavičiek a scénami surovými a krásnymi (zápalky). Škoda, že sa sem nezmestil Ron Perlman (zato Jodie Fosterová si užila). (25.09.2005)

Navzdory úžasné Amélii z Montmartru považuji právě Příliš dlouhé zásnuby za Jeunetův nejpropracovanější a nejvyspělejší film. Amélie si mohla dovolit bizardní odbočky od hlavního dění, aniž by vyústily v něco smysluplné pro hlavní dějovou linku, protože všechna ta nedořečená témata a odbočky nepodstatné pro děj sloužily k tomu, co bylo pro Amélii ústředním tématem, a to je óda na Paříž a její rozmanitost. Takový postup by ale v Příliš dlouhých zásnubách už nemohl fungovat, protože se jedná o vesměs klasický příběh, ale nebyl by to Jeunet, kdyby od těch všemožných odboček opustil a naservíroval nám klasické vyprávění. Právě i zde jsme zavaleni spoustou informací, které se zezačátku zdají být naprosto zbytečné a samoúčelné (opět se ve filmu vyskytuje komentář vypravěčky), ale jejich znalost se ukáže být užitečná v pozdějším vyprávění, kde do sebe všechno zapadne. Zní to téměř jako detektivka a ono tomu tak i je. Příliš dlouhé zásnuby se totiž rozprostírají na poli tří žánrů. První je již zmíněná detektivní linka, v níž Mathilda pátrá po svém snoubenci, který zmizel v zákopech 1. světové války a považuje se za mrtvého. Při Mathyldině pátrání nám jsou odhalovány válečné výjevy, při nichž film sklouzává do poctivého válečného filmu, který se může směle měřit se západní konkurencí. Romantická linka zasahuje do všech částí filmu, ale ve své ryzí podobě se objevuje v Mathildiných flashbacích, kdy její snoubenec ještě s ní. Nejlepší na filmu je fakt, že všechny tyto části skvěle fungují samy o sobě a dohromady utvářejí komplexní dílo. Zpočátku jsem se sice v tom přehršli postav ztrácel, ale na konci vše dává smysl a jak jsem již zmínil, každá z postav je důležitou součástí mozaiky, kterou divák spolu s Mathildou postupně skládá. Samotný příběh je sice jednoduchý, ale velká komplexnost a poutavý styl vyprávění ho ozvláštňuje a musím, říct, že dokázal udřet mou pozornost od začátku do konce. A protože jsou Příliš dlouhé zásnuby dílem právě Jeana-Pierre Jeuneta, očekávejte nebývalé vizuální hody. Jak je u tohoto tvůrce zvykem, na plátně převládá žlutá a zelená barva, přičemž je do záběru vkládán nějaký barevně rušivý prvek (červená rukavice, červený svetr,...). Ani tentokrát nebudeme ochuzeni o uhranšívé kamerové jízdy a roztodivné záběry a kompozice. Párkrát se dokonce dočkáme i krátkých vsuvek ve formě černobílých archivních záběrů, které jakoby vypadly z období němé éry. To,několikrát vzpomenutý Rembrandt a celkové vizuální ladění připomínající staré fotografie, mě utvrzuje v tom, že je Jeunet "uměleckým nostalgikem". Přičtu-li k tomu ještě skvělé obrazové montáže a hudbu od samotného Angela Badalamentiho, musím říct, že jsou Příliš dlouhé zásnuby ryzími audiovizuálními hody. Pokud jde o herecké obsazení, objevuje se zde hodně zvučných jmen. Vedle Jeunetova dvorního herce Dominique Pinona a "Amélie" Audrey Tautou se můžete těšit například i na Marion Cotillard (Oscar za Edith Piaf), Tchéky Karya a dokonce i na takovou hvězdu, jako je Jodie Foster. Příliš dlouhé zásnuby sice nejsou na první pohled tak divácky vděčné jako Amélie z Montmartru a vyžadují si od diváka trochu více pozornosti, ale to nemění nic na tom, že se jedná o skvělý film....ne, "krásný" je to správné slovo. 95% (18.09.2008)