Posedlost

Viděl jsem "necelou" verzi, která je pravděpodobně jediná dochovaná a zbytek se kamsi ztratil, čili v ději se vyskytli až směšné díry a nelogičnosti (proto pozor, film celý se nedochoval, jedná se jen o fragment), např. jsem neměl nejmenší tušení, kde se na konci filmu vzala ta malá holčička... Nebýt tohoto nedostatku, za který Visconti ani tak nemůže, je zde ještě několik záporů. Především je to příšerná Clara Calamai, která celý film poulí očima tak směšným dojmem, že famme fatale v ní prostě vidět nelze, ani při vůli sebevětší. Její mužský protějšek ustál svoji roli ještě celkem dobře, i když i on má některé nechtěně směšné momenty. Dialogy občas zašustí papírem, a celé to má nechtěný otisk deSantisovského kýče (nejspíš proto, že de Santis pracoval na tomto filmu jako asistent režie)... Ovšem za znalost film stojí, už jako první verze Cainova románu a jako startovní dílo italského neorealismu. (21.03.2006)

Nečetl jsem Cainovu literární předlohu Pošťák zvoní vždycky dvakrát, ale přesto mám pocit, jako by stejnojmenný film s Jackem Nicholsonem a Jessicou Langovou byl o dost lepší. Pravda ale je, že Visconti se Cainovou knihou inspiroval jen volně. Vášeň dvou mladých lidí, zaměněná za lásku, přerůstající v posedlost, zoufalé odmítání a vyhrožování, to nemůže přinést nic dobrého, jak ostatně dokazuje tragické finále, k němuž vše neodvratně směřuje. To vše v neorealistickém hávu. Možná chvílemi poněkud rozvleké, ale rozhodně ne nudné. (28.10.2006)

Tak tento film musel vzbudit v Itálii v době svého vzniku určitě velký poprask a cenzurou byl prý dokonce zakázán. Jedná se ne docela ale z cela určitě o první kritiky vůbec označený film pod přívlastkem "neorealistický". Tento směr určuje charakter italského filmu až do roku 1952, období jeho rozkvětu však začíná až dílem Roberta Rosselliniho Řím, otevřené město. Film v sobě ukazuje všední každodennost na rozdíl od všech těch konvenčních filmů Mussoliniho éry. A také skutečnou Itálii malých lidí, nikoli jen luxus horních vrstev. I přes svou děsivě dlouhou stopáž (vůbec většina jeho filmů má úctihodnou délku), některé pasáže byly opravdu hodně dlouhé a utahané, jinak se ale jedná o vkusný a zajímavý film alespoň co se týče nového přínosu pro světovou kinematografii. Nutno dodat že režiséři Visconti, Rossellini, De Sica, de Santis to byli opravdu velcí mistři alespoň ve svém oboru a samozřejmě ne pro všechny. (24.10.2006)

Veni, vidi, nudi (Přišel jsem, viděl jsem, znudil jsem se). Třetí adaptace Pošťáka, kterou jsem viděl (po těch dvou amerických z let 1946 a 1981) je ta nejnudnější. Od knihy se odchyluje dost, nemá skoro žádný náboj ani atmosféru a už vůbec ne nějaké sympatické herce. Na tenhle italský neorealismus asi zkrátka nemám buňky :-) (14.11.2016)

(1001) Viscontiho filmy jsou zcela mimo mne, pro mě jeho styl zestárl natolik, že už je na dnešek neaplikovatelný. Nicméně Posedlost se mi ze všech jeho filmů, co jsem zatím viděla, sledovala nejlépe. Nejspíš to bude tím, že neorealistický žánr ho spojuje s dobou a problém tak nějak progresivně, v tom je tento film "současný". A osobní poznámka, opravdu nemám ráda, když jsou ve filmech zabíjeni nevinní. (03.03.2012)