Rocco a jeho bratři

Mohlo to být skvělé neorealistické drama podepřené přítomností velkých hvězd filmového plátna v čele a Alainem Delonem. Mohlo divákovi přiblížit rozdíl mezi životním stylem na italském venkově a v průmyslovém velkoměstě a zároveň i kontrast mezi hodnotovým žebříčkem obyvatel konzervativního italského jihu a liberálním pohledem na svět seveřanů. Ano, mohlo, kdyby ho Visconti neutopil v sentimentu, přehrávání a odporně melodramatické břečce. Zajímalo by mě, jak to skutečně je s tím italským temperamentem. Viděl jsem totiž řadu italských filmů, kde se postavy chovaly civilně a v rozporu s běžnými stereotypy, které míváme o horkokrevných Italech. Tady v chování postav nacházím podivnou afektovanost a přepjatost, ostatně podobný problém mám u historických snímků Akira Kurosawy. Tam, kde snímek měl a chtěl emočně vyvrcholit, tedy konforntací Simona a Nadi, na mě přehrávání herců působilo natolik rušivě, že veškerý dojem byl v háji. Neodpustím si tradiční výpad proti Viscontiho opakovanému nešvaru, tedy tříhodinové stopáži. I zde se daly použít nůžky, a to vícekrát. Nesouhlasím ani s Viscontiho idealizací a uctíváním "nezkaženého" venkova založeného na tradici a rodinných vazbách, který staví proti městskému stylu života. Obhajoba svérázně pojaté cti, morálky a rodinné soudržnosti je totiž důvodem, proč se dodneška tak daří mafii a jejím regionálním mutacím, klientelismu a korupci v Itálii. Celkový dojem: 45 %. Opět jsi mě, Luchino, nepotěšil. Ani já tě nepotěším... Ale neboj, už to bylo vážně naposledy. (13.05.2017)

Těchto několik listů z kroniky běžné italské rodiny mne k sobě připoutalo tím, jak se v nich propracovávají (imaginativně, psychologicky i kompozičně) jejich základní duchovní motivy (sebeobětování, odpuštění a láska). Viscontimu se podařilo nahlédnout je panoramaticky, v jejich odvěkosti (posilované biblickými aluzemi) i detailně v jejich mnohotvářnosti (např. oběť Rocca a oběť Nadi nejsou identické, byť v obou případech je ničícím nástrojem Roccův bratr Simone a u obou obětujících se se utvářejí figurální paralely s Ježíšem Kristem, z nichž ta Nadina, jejíž smrt je dokonanou pomstou – doslovná, s rozpaženýma rukama – je vědomou parafrází Ukřižování, navozující atmosféru žaloby a připomínající její předešlé „magdalenské“ pokání). Visconti v naturalistickém pohledu na proměňování (venkovských) charakterů vlivem velkoměsta tedy neustává na zobrazování městského patologična, ale podřazuje jeho chaos duchovním vlnám, povstávajícím v nitrech lidí. (26.05.2009)

Každá bratská láska v sebe ukrýva diablika Kainovej túžby po odstránení milovanej a milujúcej konkurencie. Či už násilím, manipuláciou so slovami alebo empatiou. Visconti túto blízkosť protikladov pochopil a okolo nej vystaval príbeh piatich bratov a ich matky. Po smrti otca sa vydávajú do veľkého mesta, aby sa nejako pretĺkli. Vzťahy medzi bratmi diktované podmienkami, ktoré im pre život a prácu ponúka mesto a ich dôsledky sú ústredným motívom celej ságy. Veľká kinematografia! (28.07.2015)

Moc jsem se těšil na tento snímek, ale nakonec musím konstatovat určité zklamání. Ano, motivace jednání postav (snad až s výjimkou Nadi) je krásně vykreslená, ale celkový dojem mi pokazilo tempo vyprávění, které působilo příliš rozvláčně. A finále sklouzlo do nehorázného patosu. Promiňte signor Visconti, ale natočil jste lepší filmy. (12.06.2012)

Může to být, jak chce oslavované dílo, ale pro mě je to prostě moc zdlouhavé a ano, v některých momentech až tak neskutečně teatrální, že to je prostě směšné. Ani to finální zabití není nijak moc dobře natočeno. On neorealismus není podle všeho nutně realismus. Zajímavé postavy možná, ale neoslnily mě natolik, abych jim propadl a zajímal se o jejich osudy. (24.03.2015)