Gallipoli

Válečné drama budované na zdánlivě nudných a táhlých základech, nicméně Weir se ukazuje jako brilantní architekt, když trochu nezáživnou první polovinu zúročí ve válečné části a především ve zcela zničujícím závěru, který k dokonalosti dovede pečlivě osnovaný motiv existence vedle smrti, unikání před ní. Začíná to kdesi pod pyramidami a pokračuje na pobřeží Turecka, kdy si film navzdory kulisám války udržuje chlapeckou bezstarostnost. Dojem, že hrdinové budou prostě existovat vedle dějinné vřavy je ale soustavně naleptávaný čímsi osudovým, co se do filmu vkrádá. Tušení tragédie, nevyhnutelného okamžiku, kdy se malé světy střetnou s tím velkým a smrt monumentalizovaná masivem egyptských pyramid sestoupí z piedestalu, stále sílí a nakonec se mění v děsivou jistotu. Není v tom sentimentální kalkul, spíše nesmírná tíha a skličující bezmoc. Je v tom obrovská porce režisérské brilance, trpělivosti a načasování. Neskutečně mě však iritovala zcela nepadnoucí synťáková bzučení... tady se o pozornost hlásí časovost, jinak je Gallipoli času odolný skvost. (04.04.2011)

Podezřívám tento film z něčeho, co jsem u Australanů pozoroval již ve více filmech i při jiných příležitostech. Oni totiž mají pocit, že ve 20. století dvakrát pomáhali imperiální Británii z jejích globálních průserů, a vždycky byli diskriminovaní, skoro jen kanónenfutr. Tenhle film takto jednoznačně vyznívá, ale realita byla přece jen jiná. --- Je myslím dost zřejmé, o co Weirovi šlo: ukázat, jak je mladý a nadějný život nesmyslně a neodvolatelně zničen válkou. No dobrá, jenže má-li to implikovat, že válka jako taková je jen nesmyslným a zbytečným ničitelem životů, musím oponovat. Válka není a priori zbytečná a pochybuji, že je hloupější než život v míru. Nápadný a drsný rozdíl je v tom, že všechny chyby a blbosti, které lidé dělají v každém okamžiku, mírovém stejně jako válečném, se ve válce vymstí bleskurychle a definitivně, zatímco v míru leží na člověku jako mokrá deka, ze které se marně vymotává přibližně 75 let. (07.08.2013)

Je to možná zvláštní pocit, zjistit u válečného filmu, že vás nejvíce zaujal v těch částech, kdy válka explicitně neprobíhala. Ale já na ty filmy plné bojů a střel z fronty příliš nikdy nebyl a ke cti přičítám Peteru Weirovi, že v tomto duchu nepojal rovnou celý film, protože jako dobrodružný příběh dvou kamarádů, o trpkém vystřízlivění z ideálů a současně nezlomném přátelství, mě film Gallipoli oslovil určitě víc. Už jen ta osobitá atmosféra první poloviny plné napínavých scén, např. během pořádání běžeckého závodu či putování dlouhou pouští, přidává na zážitku z filmu, který nás přivádí do exotické země, ale současně tak činí ve společnosti sympatických postav, k nímž si lze snadno najít cestu. Druhá, válečná polovina se mi místy v občasné monotónnosti válečných bitev začala táhnout, ačkoliv poslední minuty můj dojem určitě zesílily a v rámci filmařské stránky oceňuji až popisné snímání dobových a místních reálií. [75%] (20.08.2022)

„Britské impérium pokrývá čtvrtinu zeměkoule a německé impérium se skládá z malé fabriky na klobásy v Tanganice. Myslím, že pokud jde o imperialismus, tak nás těžko někdo zprostí viny…“(kapitán Edmund Blackadder). Gallipoli. Kaňka v Churchillově CV (strategie nepodpořená taktikou aneb podcenění bojeschopnosti tureckých jednotek) a především bolestný šrám na australsko-novozélandské historii. Pod Weirovou taktovkou pak studie nespoutaného mladického idealismu, který se na frontě pod osudovou tíhou války hroutí jak domeček z karet. Autorův citlivý styl obohacený o jemný humor působí naléhavě i bez tlačení na pilu, za čímž stojí osobitá schopnost sdělit potřebné už jen pouhou konstrukcí příběhu. Kombinace Jarre, Strauss žádoucí, stejně jako vzpomínka na kvantum zbytečné zmařených životů kvůli "stezkám slávy" ambiciózních nadřízených v zázemí. Nasadit si na hlavu spodky, nacpat do nosních dírek dvě tužky a odpovídat na všechno „gugl“ se pak vlastně jeví jako docela rozumný počin.. (12.09.2012)

Stoupající hvězda Mela Gibsona zde zazářila v celé své kráse. Byť i on mi příjde jedním z herců, kteří ve všech filmech hrají stejný charakter, tak ho hraje skvěle a není mu co vytknout. Celý film člověka provází bezbřehá pohoda, která se ke konci začíná pozvolna přetvářet v jakousi krizi bytí a v příjemně nepříjemné obavy o život hlavních hrdinů. Konec je jen příjemně nepříjemnou tečkou za kvalitním snímkem, který absurditu války staví do pozadí vztahu mezi dvěma kamarády. (06.07.2011)