Proces

Narušené súkromie. Neusporiadaný milostný život. Nespokojnosť so súdmi, advokátmi. Život v betónových monoblokoch. Pracovné sily vyťažované monotónnou, ubíjajúcou prácou. Šašovia-umelci tvoriaci chtiac-nechtiac na objednávku tých čo vládnu. Vzbura proti systému končiaca na odkladisku v pustine za hranicou mesta. Súčasťou procesu je každý, nik presne nepozná svoje miesto, zaradenie, náznaky sú dôležité, ale správny kľúč aj interpretáciu neponúkne nik. Bežný človek sa dostane jedine k tým, čo poznámkujú poznámky. Oslobodenie je zapovedané. Aj po rokoch od nakrútenia aktuálne posolstvo o svete, v ktorom je nemožné obsiahnuť svoje práva a povinnosti. Kde geometricky rastie kvantita prijímaných noriem a zároveň ich šarlatánskych náladových vykladačov (justičný, policajný systém). Základné jednoduché odpovede pritom ostávajú ukryté. Prekrývané sú haldou kníh (dnes už aj iných médií) s falošnými proroctvami a pomýlenými filozofiami výkladu, zavádzajúcimi interpretáciemi a kalkulom nikdy dopredu neodhadnuteľného zisku alebo výhody za toto roky opakované cielené mätenie hláv. (09.10.2012)

Nedovedu si představit, co by mohl tenhle film říct člověku, který nečetl předlohu. Já ji ovšem četla, tak můžu říct, že mi dal docela dost. Hlavně po vizuální stránce se Wellesovi opravdu povedl. Na druhé straně strašně ošidil spoustu působivých věcí, hlavně scéna v chrámu se tam skoro nevyskytuje a nejhorší je jeho pojetí závěru - proč ho měnil? (30.01.2009)

Tenhle film mi svou genialitou vzal slova (myslím, že to je skoro určitě jeden z nejlepších filmů, jaké jsem kdy viděl). Jeho panoptikální atmosféra strachu, úzkosti a paranoidního ohrožení čímsi neznámým a neosobním je zde evokována natolik sugestivně, že jsem během sledování lapal po dechu a tápal v pochybnostech, zda se mi to jen nezdá. Neuvěřitelný film, Orson Welles byl totální génius. UPDATE 25.5.2020 - Když jsem po letech dostal chuť ten film vidět znovu, opět mě zcela ohromil. Jeho dechberoucí černobílé obrazy, vrcholně skvostné obsazení, nádherná hudba a šílený děj, který je velmi svéráznou interpretací Kafky, ale možná o to víc si ho cením, oč tam Welles dal sám ze sebe. Celý film je navíc zakončen krásným Wellesovým osobním komentářem, v němž nejprve vyjmenuje všechny herce a nakonec dodá: "...Já hrál roli advokáta, k tomuto filmu jsem napsal scénář a natočil jsem jej. Jmenuji se Orson Welles." (14.12.2012)

Proces je film, ktorý sa môže oháňať tým, že keď ho nepochopíte, tak si prečítajte knihu. Ja s tým zásadne nesúhlasím, film je film a mal by fungovať sám o sebe. Proces funguje, ale je extrémne náročný a treba ho vidieť asi viackrát. Každá druhá scéna je ako samostatný obraz, ktorý by som si dal zarámovať do zlatého rámu a mohol by som v kontexte s ďalšími obrazmi z filmu rozmýšlať nad jeho symbolmi. Orson Welles vníma kinematografiu ako Einstein vesmír. Čiže v nej vidí možnosti a súvislosti, ktoré iní nevidia a nechápu. Spoločne s Bergmanom a zopár ojedinelými režisérmi. Sfilmované výčitky podvedomia. (09.10.2012)

O tvorbu Franze Kafky jsem se nikdy nezajímala a na snímek jsem se dívala především kvůli Anthony Perkinsovi a také kvůli jménu velikána Orsona Wellese. Proces se nedá pochopit běžným způsobem. Ve snímku se stále hovoří, ale nic se v podstatě neděje. Když se Perkinsova postava dostala do budovy, kde byli v různých místnostech pozavíráni lidé, kteří takto zastávali jakési absurdní pozice, jsem začínala chápat, že tento snímek nemá "logické" vysvětlení, ale jedná se o jakousi bizarní a nesmyslnou verzi popisující fungování soudnického systému. Film má osobitou atmosféru, která vyzařuje podivný neklid, hrůzu, obavy a jakési nekonečno a spletitost věcí, které se vždy budou řídit podle vlastního řádu. (29.10.2012)