Dotek zla

Bez ohledu na míru Wellesovy kontroly nad finální podobou filmu (resp. jeho různými verzemi) považuji právě Dotek zla za jeho vrcholný počin. Kompozicemi i vyprávěním dynamický, téměř v reálném čase vyprávěný noirový příběh pádu policejního kapitána, připomínajícího chladnokrevným jednáním, vzezřením i způsobem snímání (z podhledu a v expresionisticky vychýlených úhlech) hororové monstrum, je pro mne vzorovou ukázkou „pure cinema“. Práce s několika plány akce, sugestivní vysoce kontrastní stínohra, akci plynule sledující a na měnící se pozice postav flexibilně reagující kamera (díky vedení naší pozornosti rozmístěním figur, změnami velikosti záběru a přerámováváním mohou klíčové scény filmu trvat několik minut, aniž by se to jakkoli projevilo na tempu vyprávění), přesný, často ironický a někdy záměrně diskontinuitní střih – to všechno přispívá k tomu, že styl nejenže strhává pozornost sám k sobě (aniž by narušil realistický, místy až dokumentárně veristický ráz řady scén), ale hlavně nese významy, posiluje příběh a přispívá k atmosféře permanentního ohrožení, před nímž není úniku (a to i ve scénách snímaných ve velkých celcích, zdůrazňujících izolovanost hrdinů). Bezútěšnosti napomáhá povýšení antagonisty na ústřední a skutečně fascinující postavu. Vargas a jeho milenka jsou oproti tomu relativně ploché melodramatické figurky, které chtějí hlavně vypadnout z předpeklí, v němž vinou úvodní exploze uvízli (jakkoli je pro liberální vyznění filmu i pro jeho téma hranic mezi různými reálnými i imaginárními prostory podstatné, že jde o smíšený pár). Ať jej vidíte poprvé nebo poosmé, Dotek zla vás dokáže překvapit porušováním hollywoodských žánrových konvencí, stylistickou promyšleností i tím, že nepůsobí chladně a strojeně (jinak by se zřejmě nestal kultovním). Není v něm takřka jediného „obyčejně“ působícího záběru (když už, s velkou pravděpodobností jde o některou z dotáček, nad nimiž neměl Welles kontrolu). Mnoho stejně poctivých a vtahujících učebnic toho, jak vyprávět obrazem, neznám. 95% Zajímavé komentáře: Adrian, Radko, Madsbender (23.12.2018)

,,NĚKDO BUDE MUSET USTOUPIT… NEBO TO NĚKDO PĚKNĚ ODNESE."... /// (Director's cut) /// Dost blbý. Postavy se chovaj blbě, prostředí je blbý (taky noir, ale spíš blbý), dialogy blbý. Velkej chlap Hank vypadá solidně (snad proto, že je na sladký a kořalku). Blbost vzbuzuje emoce a možná nepřekvapí, že konec je taky blbej. Ale co, aspoň jsem konečně viděl v nějakým filmu M.Dietrich a taky se přesvědčil, že Janet Leight byla solidní kůže. /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Knihu ,,Badge Of Evil“, kterou v roce 1956 napsal Whit Masterson, jsem nečetl. 2.) Mám černobílou televizi (na který filmy nevypadaj blbě). 3.) Thx za titule ,,ThooR13“. /// PŘÍBĚH *** HUMOR ne AKCE * NAPĚTÍ * (21.09.2014)

Není jen tak vyznat se hned napoprvé ve všem dění a postavách, ale to bohatě vynahradí ambiciózní režie, temná aura zapadákova na hranici s Mexikem (“border towns bring out the worst in a country”) a výborný, opuchlý a opocený Wellesův policejní darebák (ani jsem ho nejdřív nepoznal), který ač je svině, vzbuzuje i vlnu sympatií a jeví se překvapivě plastický po stránce dobra-zla a psychologie. #Noirvember (22.11.2021)

Naprosto skvělý film s výtečným Orsonem Wellesem. Ze začátku se to rozjíždí pomaleji ale posledních 45 minut je fakt super. Charleton Heston sice moc mexicky nevypadá ale roli zvládl na jedničku stejně jako krásná Janet Leigh (která má extrémní smůlu na motely). Příběh je velice solidní a atmosféra také vždyť je to taky Noir že jo. Ještě se mi hodně líbil ten Elvisovskej mexičan, ten byl opravdu cool. Prostě pro všechny milovníky Noiru a Orsona Wellese povinnost. (23.05.2005)

Touch of Evil možno kľudne alegoricky nazvať Touch of Perfection. Dielo "oficiálne" zakončujúce éru klasických noir filmov, ktoré je jeho samotnou esenciou - tak v základných stavebných kameňoch (od nasvietenia až po pokrivené charaktery) ako i v jeho postupnom vývoji a obmenách. Atmosféra filmu, ktorá ma dokonale pohltila, je vďaka Wellesovej režisérskej ruke budovaná veľmi dôrazne už od prvého, dnes už legendárneho - 3,5 min. záberu. Vynikajúce herecké výkony na čele so samotným Wellesom, výborne dialógy i rozvrhnutie postáv a na svoju dobu neuveriteľne dynamická kamera využivajúca sa v nezvyklých rakurzoch - to všetko do seba dokonale zapadá a dáva tak divákovi možnosť naplno pocítiť silu onoho báječného "čiernobieleho štýlu". (30.05.2005)