Dědička

Krásnej film, psychologická studie podob lásky nezištné a zištné. Čistého citu a chladného kalkulu pod maskou horoucích citů. Krutý obraz vztahu otce a dcery velmi dobře situovaných, kdy majetek je na prvním místě a vše se tomu musí striktně podřídit. I když otec tušil a chtěl ochránit dceru, nebo majetek? A pak ten krásný ( k)lamač dívčích srdcí Montgomery, který má svůj plán, jak se pěkně zajistit. A Catherine ušláplá plachá dívka, která mě ohromila svoji vnitřní sílou, odvahou a hrdostí. (03.08.2016)

Solidně natočené kostýmní romantické drama, jehož úspěch tkví v hereckých výkonech Montgomeryho Clifta a Olivie de Havilland (zasloužený Oscar) a zejména na hodně nečekaném konci, který se (alespoň podle mých filmových zkušeností) hodně vymyká tradičnímu závěru u filmů podobného žánru. Rozhodně nemůžu říct, že bych po půl hodině věděl, jak film skončí, což mnohým jiným (a průhledným) snímkům škodí - zde ona nepředvídatelnost velice potěší. Zkrátka film v pravém slova smyslu, u kterého v jeho vyústění zamrazí a vyvstane otázka: "Opravdu to tak muselo skončit?!" (08.02.2013)

Žilo bylo v přepychovém paláci na Washington Square ošklivé malé káčátko. Bylo plaché, dobrosrdečné a toužilo po lásce. Maminka mu umřela a od bezcitného otce poslušně snášelo jen samá ponižování a opovrhování. Když jednou potkalo na bále pohledného mladíka, zdálo se, že se na něj konečně usmálo vytoužené štěstí. Tato smutná pohádka však neměla pohádkový konec. Wylerova mistrovsky vykreslená proměna bezelstného káčátka v sebevědomou a krutou labuť je mrazivá a nezapomenutelná, neméně jako finální, jedovatě sladká pomsta. (29.11.2011)

Zařazení pod romantický žánr je v tomto případě opravdu mimo mísu. Krutost si tu podává ruce s necitelností a nejsmutnější na tom je, že ačkoliv byl otec v zásadním rozhovoru s dcerou až moc tvrdý, měl bohužel pravdu. Stejně jako to, že teprve až následný cynizmus dokázal vykřesat z průměrné husičky Catherine jiskru zajímavější osobnosti. Jen netvrdím, že lepší, té hořkosti tam bylo nakonec přeci jen až příliš. (09.07.2016)

(1001) Možná se mi to jen zdá, protože poslední tři dny omdlévám při každém pokusu o vstání z lože, ale tohle je velmi dospělá a emancipovaná látka! Nejen na dobu svého vzniku, řekla bych. Olivia i Montgomery i představitel pana otce jsou ve svých rolích velmi přirození a přesvědčiví a to zejména v té mimoslovní části svého projevu. Chůze do schodů od dívky, která doufala, že bude od jejich tíhy již navždy osvobozena, je velmi srdcervoucí. Docela zajímavě mi přijde, že tento film je ve svém vyznění mnohem více nadčasový než Wylerův předchozí ("současný") film Nejlepší léta našeho života. V Nejlepších letech se totiž zaobíral vnějším zásahem do běhu lidského života, který představuje válka, což je pro mě téma nepochopitelné a nepostihnutelné a nemůžu o něm příliš rozumovat. V Dědičce se jedná o velmi univerzální střety sobeckých částí lidské povahy a zejména potom o rozporuplný (týrající i ochranitelský) vztah otce ke svojí dceři srovnávané s nedostižnou modlou v podobě dávno mrtvé matky. Řekla bych, že jde skoro o učebnicový příklad toho, co se v Ženách, které běhaly s vlky, popisuje jako souboj ženy s vnitřním dravcem ("Modrovousem"). Dívka na prahu dospělosti si musí uvědomit sílu všech mocností kolem sebe (a v sobě) a složitě a bolestivě pochopit, které z nich jí chtějí ublížit a jak je musí zpracovat, aby sama mohla růst a žít. Ale jedů, které do svých dětí pouštějí rodiče, se zbavuje nejhůře. -"Yes, I can be very cruel. I have been taught by masters." ♥ (14.05.2015)