Na Větrné hůrce

Pro mě je nepřekonatelná verze s Ralphem Fiennesem, která mi přišla podstatně barvitější. A rozhodně ne proto, že na rozdíl od téhle barevná je. Wylerův film je pro mě statickým a ničím nevybočujícím příběhem o lásce a zradě na pozadí severoanglických vřesovišť. A dokonale neživotným, což se týká i herců, čemuž nerozumím, protože Olivier i Oberonová mě mockrát donutili k potlesku. Tady ale ne. Ten film má v podstatě všechno kromě atmosféry, šťávy a života, přesvědčivosti, díky které jsem měla u knihy i Fiennesovy verze pocit, že stojím na pokraji hluboké rokle, točí se mi hlava při pohledu do její černé hloubky, mrazivý vítr mi proniká až do kostní dřeně a slyším pláč duchů. Toho jsem se zde nedočkala. A další potíž byla, že Heathcliff v mých představách je poloviční démon, jehož nezkrotí lidská síla. Olivierův ve mně budí pocit, že by ho zkrotilo pár pohlavků a půlhodinové klečení na hanbě. (28.07.2007)

Nemám Wylerově verzi vlastně co vytknout. Film jistě kvalitní, věrně zachycující hlavní linii příběhu. Vše v dokonalé studiové harmonii. Bohužel mu však z mého pohledu chybí ta neskutečná vášeň a atmosféra, které dělají z knižní předlohy tak nezapomenutelný zážitek. Ale to už je ten osud filmových adaptací. 6/10 (21.02.2017)

Podobné ako v prípade o 31 rokov mladšej verzie známeho románu. Olivier je rovnako silný ako je tomu v prípade Daltona. Tu však dostávajú aj ostatné postavy svoj priestor. Mne sa páčili hlavne prevedenia v podaní Flory Robsonovej a Davida Nivena. Škoda ale, že jeho postava nedostala takmer žiadnu charizmu. Prerozprávanie je fajn, mysteriózny nádych si ale mohli odpustiť. (20.05.2020)

Zběsilost v srdci à la 19. století (takže hlavním hybatelem temných vášní musí být nevyzpytatelný Cikán) přežvýkaná Hollywoodem 30. let (takže nevyzpytatelného Cikána musí hrát mladý Olivier) – a i když je to tak archaické, krotké a smrdí z toho divadelní šminka, snaha vyjádřit/vypořádat se s (co/čím? – řekněme svár rozumu a vášně, prázdnota duše, věci na půl cestě mezi červenou knihovnou a Dostojevským, které si po většinu dějin málokdo mohl existenčně dovolit v sobě rozpatlávat, a přece o nich Brontëová píše tak, že to dává smysl čtenářce Dostojevského i čtenáři červené knihovny) je tak opravdová, že nakonec přece jen zaúčinkuje i ve století 21., až se jeden přistihne při docela upřímném (introspektivním) zadumání nad tím, jak velké ego / jak moc prázdnou duši musí člověk mít, aby roky přivolával zpátky věci, které ten druhý přestal cítit, i za cenu utopení celé své přítomnosti a celého svého okolí ve vlastní sebelítosti a žluči. (28.10.2019)

Dosud nepřekonaná verze legendárního romantického příběhu se skvělým hereckým obsazením. Nejvíce mě zaujala Merle Oberonová v roli Kathy, jednak svým hereckým uměním, jednak svými nevšedními půvaby. Skvěle typově obsazená Kathy se stala (alespoň pro mě) nejdominantnější postavou filmu. Atmosféra je doslova neuvěřitelná a jak se vpodstatě zmiňuje POMO, i černobílá barva snímku napomáhá zvýšit kouzlo, kterým tato adaptace na diváka působí. Jedno z vrcholných děl kinematografie. (22.03.2003)