Hidžáb (E09)

Dlouhé. Výborně otevřené další téma. Vytýkanou pletku ombudsmana se studentkou vnímám pouze jako analogii starého názoru versus názor současného mládí, čili ok. Rachid Taha v úvodu potěšil. Hrdinku čtu jako vychcaného spratka, který míchal hrušky jabka, pročež ne každý je zaprděný Pepík, který vystrčil od Macháče rypák max do Chorvatska, jsou mezi námi i tací, kteří se s rozsáhlým arabským světem seznámili ještě v časech, kdy dnešní otevřené mládí o tomto nemělo ani páru, vlastně ani nebylo na světě. A je velice zvláštní, že pakliže má člověk osobní, dokonce letité zkušenosti ze života v těchto končinách a se zdviženým obočím sleduje vlny tolerance, vítání a pochopení, bývá označen za zpátečníka, hlupáka s předsudky, nevzdělance, či voliče SPD. Kolik nadšenců žilo dva roky třeba v Kuvajtu a tři v Sýrii, když ještě stála? Hm? Takto: bavíme se o postavě dívky, která pochází z kultury, v níž přímo záleží na tom, co jí dovolí tatínek, bratr, manžel. Má-li štěstí, může studovat, cestovat, nebo se dokonce provdat za koho chce. Pokud na takovou rodinu má štěstí, znamená to, že tato se vyvázala a odřízla od rodiny předešlé. Tatínek byl v tomto seriále vykreslen přesně. I s názory a s vyjádřením vděčnosti vůči společnosti, která ho přijala, nijak ho neomezuje a díky které můžou jeho šikovné dcery žít jinak, než její vrstevnice na dálném východě. Co z toho je kultura a co islám, je složitá debata, ale podstatné je, že v této "kultuře" stále fungují termíny jako fatva nebo krevní msta. To druhé znamená, že pokud sestra silně věřícího bratra třeba nenosí plenku na palici, ten ji smí podříznout jako jehně. Celá věc je velmi složitá a ano, v drtivé většině jsou lidé, kteří na Západ přišli před migrační vlnou schopní, kultivovaní, pracovití, úspěšní a vděční za život v míru, chtějí své děti vychovat tak, aby obstály a úspěšně žily v západním světě, tedy bez kamenování žen, znásilňování dvanáctiletých nevěst, kterým je upíráno vzdělání, cestování, prosté dětské hry i důstojný život. Jen volně z hlavy vysypu svého skvělého zubaře Syřana, Afghánce, který nám dělal koupelnu a výsledek byl tak parádní a precizní, že byl doporučen do dalších dvaceti rodin, chlap maká jak šroubek, má naši ženu, přizpůsobil se a ještě je fešák. Můžeme se pobavit o řadě schopných lékařů nebo o zmrzlináři, který má tu nejlepší v našem městě a nikomu v ospalé díře nevadí, že jeho dcera nosí hidžáb, chlap má srdce na dlani, s ním posedí rád každý. Ona je to ta vůně dálek. Můžeme se pobavit o naší profesorce, která si vzala Syřana, žila tam s ním pět let, pak ale i s dětmi přijeli na Západ, protože nejen sukně ke kolenům nebo třeba že myla z nudy okna, byl pro zbytek tamního světa problém, kvílející zahalené ženy házejíc kamením taky nebyly zrovna kámošky, co by jedna chtěla, a když přišla pánská návštěva za manželem, ona se musela schovat vzadu v bytě a ták. Nebo se můžu zmínit o dcerce kamarádky, která se za Afghánce provdala, rodí mu jedno dítě za druhým, pochopitelně zahalená, ten leží na gauči a nehne se, hadru na hlavě musí mít i miminko, ale holka je prý šťastná. Všechno to jsou jednotlivci. Kteří nesou stigma za své krajany, bratry ve víře. Zajímavé, že zastánci ženských práv často podporují, vítají a tolerují islám, přičemž zrovna toto je v přímém rozporu, poněvadž v ortodoxních rodinách to mají dívky velmi těžké. Přisuzuji to omezenému vnímání bez schopnosti číst realitu v kontextech. Dále, když přijede anesteziolog pracovat do Kuvajtu, první co mu kladou zkušení na srdce: nesmí nikdy nikde říct, že je ateista. Šlo by mu o život. Otázku, jakého je vyznání mu položí každý od uklízečky přes kolegy, pacienty nebo příbuzné. Žádné respektování soukromí a neexistuje neodpovědět, nebo říct, že na tohle sere, že je to jeho věc. Aha? Jiný pohled, že? Jiná optika a jsme doma. Pokud přijede do Kuvajtu pracovat zkušená árařka, je za pět dní zpátky. Neříkám, že každá, ale znám takovou. Se slovy, že ani omylem!!! Mentalita, v níž ti slova inšálláh mají být odpovědí na cokoli, je jiná. Jednotlivci, kteří se uplatnili v Západním světě, jsou často fajn, vzdělaní a to, že se přizpůsobili čemusi tak odlišnému svědčí o jejich mimořádné vůli, inteligenci a toleranci. Problém jsou, a to je doloženo a nemá to sympatického řešení, jsou jejich děti nebo vnuci, kteří se radikalizují. Kteří už neví, z čeho jejich předci utekli a i kdyby jim to ti vtloukali do hlavy a prosili je na kolenou, vše je marné. Chtějí tady svoji Arábii, do toho uprchlická krize, která se taky nepovedla, neboť chlapi přišli většinou bez žen, nemají vzdělání, nejsou zvyklí makat, nelíbí se jim náš svět, tady se nebavíme o zmiňovaných výše, čili pro málokterou západní ženu atraktivní a co teď? Člověk nemusí být volič SPD, Trikolory ani Le Penn, aby pochopil, že tohle smrdí. Že hadra na hlavě je jen symbolický prvek na střetu dvou odlišných světů, přičemž křesťanství je taky bordel na entou, to ale v naší ateistické zemi nemá v současnosti až takové zázemí. Střet světů, kdy společně mohou fungovat pouze ti, kteří se znají osobně a to jen dočasně, než nastoupí další generace a kdy předsudky nejsou jen ze strany naší, kdeže! Je velmi důležité mít na paměti, že muslimové ateisty neakceptují. Tolerují jiná vyznání, ale ateisty ne. Takto se aspoň chovali před dvaceti lety na svém území. Zvláštní, že jim toto dneska na naší půdě nevadí. Jsme přece nevěřící psi! Na ty oni nemůžou ani pohlédnout! Elaborát se dotýká tématu pouze okrajově, informací a zkušeností k tomu by bylo na delší píseň. Ale třeba i to, že se zdravotní sestřička, v Londýně studovaná, v londýnských barech vykrúcaná, vymalovaná, moderně odívaná, zlitá jak kára po mnoho let, vrátí do své domoviny, jeden-dva roky v ní doznívá vánek západního a najednou se začne zahalovat, protože prostě tak to má být, tak to cítí a nakonec ji na ulici nepoznáte, protože proti vám kráčí černý složený plážový slunečník, ze kterého už nikdy neuvidíte nic, mi teda děsivé přišlo. Tohle není o hadře. Tohle je o rozpínavosti, o flexibilitě jejich vlastních názorů, které se ohýbají často podle jejich úsudku, je to o radikalizaci dětí a je to o obavě lidí, kteří se s tím mohli na vlastní kůži seznámit. Za sebe proto říkám: ne. Ale můžeme se pobavit o vůni pestrého koření, ranních a večerních zpěvech, které svolávají k modlitbám, o hedvábných šátcích, pouštních bouřích, břišních tanečnicích, kvalitních kobercích, o překrásných saluki běžících zlatou pouští nebo o arabském hřebci, jako z pohádky. Můžeme si dát perfektní kafe, pustit si Asian Dud Foundation nebo Rachida Tahu, můžeme zavolat na oběd kamaráda Mourada, ozdobit se zlatem, nastrojit se v duchu jiné kultury a zahrát si na Šeherezádu. Anebo si můžeme sehnat švédský seriál Chálifát a vrátit se do reality, která je smutná a je tady. (01.11.2021) (méně) (více)