F.W.Colqhoun

SPOILERY. Hon Vám pomůže uchopit dva nejneslučitelnější pojmy - presumpce neviny a veřejné mínění. Ó bohové. Dánská společnost a kinematografie dosvědčují, že jen nejpokročilejší a nejstabilnější společnosti mohou rýpat do nejbolestivějších ran lidství. Nic povrchnějšího než bazální lidské zlo, z něhož vykvétá to dobré - pospolitost, starost, péče, láska, už coby téma nezbývá. Alespoň nějaká útěcha pro život ve společnosti, která si může na takové časy činit jen utopické vyhlídky. Je to obyčejný film. Logika pochodů je natolik křišťálová, že nenechává mnoho prostoru divení - což je jedna z mála udělitelných výtek. Rýpal by snad mohl kafrat cosi o partikulárních klišé [pejsek], tvůrci ale zaslouží uznání i za ně; přiznejme si, že bez nich dojem věrnosti navodit nelze. Přesto nemáte pocit, že byste něco takového vídali příliš často, hlavně díky tečce, jíž Vám uštědří Vinterberg nakonec. Ne že byste cosi takového nepředpokládali.

Sen je sen, probudíš se, je den. K filmům zpochybňujícím vitalitu snových světů, vtahujících diváky do verifikovaného světa reality, povzbuzující je udělat něco "doopravdy", místo aby si nechávali vše pro sebe, jsem podezřívavej - každý obsedantní divák by měl být, vždyť ryjou do nás všech, copak to nechápete? Možná paranoidně v nich tuším výchovnej ekonomickej moment, odrazující příjemce od činností, které nelze zahrnout do HDP. Filmů nemarginalizujících sny, nebo činících tak chytře, není mnoho, a Hezké sny tedy žádným Vanila Sky nejsou. Paltrow zpočátku klame tělem, když naznačuje, že koukáme na příběh o splnění snu navzdory, aby posléze vícero-méněro překvapil ne úplně banálním způsobem a odhalením, že se úspěch konat nebude - alespoň ve skutečnosti určitě ne. Tento koncept není úplně nesympatický už pro zřetelnou vůli nenavozovat divákovi falešné pocity naděje [i když samozřejmě nesouhlasím], nicméně provedení je vlažné nešťástným způsobem vlastním odpoledním romantickým filmům na Hallmarku. U nichž se tak dobře spí. Film naprosto zabíjí rutinní režie bez tempa a osobitosti, zazáří jen zřídkakdy, zpravidla při každém výstupu Simona Pegga a občas rafinovaném užitím soundtracku [motiv The Universal od Blur, Jarvis Cocker a Pulp]. Ukolébavka.

Woody zjevně inspiruje i v pozdní fázi - jeho jižanská tour de force po turistických destinacích jižní Evropy čpí ze SuperClásico na sto honů. Styčné plochy mnohé - v hlavní roli město, instituce břitkého vševědoucího vypravěče, vztahové a rodinné potíže, mozaika osudů, citace z textů zahrnutých ve filosofické čítance, koktejl starých i nových kulturních klišé. Nadhodnota? Ryze dánský humor. Jestli se Vám líbilo To Rome With Love, netrpíte dogmatickými očekáváními a hledáte čím se utěšit před Blue Jasmine, budete spokojeni. Žádnej Objektiv tedy nečekejte. Buenos Aires v příběhu plní funkci ostrova v jižních mořích, ztraceného ráje zabydleného ryzími bytostmi napájenými vínem a sluncem [= blbost]. Madsen klišé sice reflektuje, ale lehce opracovává do nového tvaru jen zhruba každé druhé, nebo před jeho vyvrcholením na poslední chvíli uhne jen o něco méně očekávatelným směrem, což mu může vytýkat jen divák, který se domnívá, že lze komedii, u níž se lze smát jinak než hořce, stavět na autenticitě. Výsledkem je takový ten eskapistický, odmocněný typ katarze, asi jako když přijedete z fajn rodinné dovolené, na níž se nestalo nic, co by nebylo předtušeno ilustracemi v katalogu. Což se daří vlastně zřídka, takže oukej. A taky se u toho dobře spí, že jo, Markéto?

Buñuelovy filmy o ženách [až na pár výjimek vícero-méněro všechny] mám rád. Nastolují témata, k nimž by se jeden v hyper-korektním poli současného filmu nedostal a sám by neměl z úcty k ženám odvahu se jimi soustavněji zaobírat [ha ha ha]. Schizofrenie, ambivalence, rozštěpení chtíče a citu, nepředvídatelnost, nekonzistence, pasivní rezistence, únik, izolace, tajemství, chaos - v moderní kinematografii neznám filmaře, který by vyzněním svých děl tolik přibližoval tomu, jak se s archetypem ženství pracovalo předtím, než někoho napadlo, že by měl být takovým úkolem pověřen rozum. Krásku dne si dopřávám opakovaně hlavně proto, že (ne-)jednu znám a těším se iluzí, že mi skýtá klíč. Označovat ale za klíč k pochopení Buñuelův film je samozřejmě ošidné. Přestože zpočátku je hranice mezi Severiiným fantazírováním a skutečností zdánlivě jasná a občas divák obdrží cosi jako zařaditelný motiv, s progresí stopáže se stírá [existují sice "návody" - rolničky, kočár apod. ale ty Bunuel vložil zřejmě jen jako šálivou vějičku], stopy se vytrácí a před koncem už osciluje výchylka pravděpodobnosti tak rychle, že jeden vážně jaksi neví - nebo lépe řečeno dochází k matoucím poznání surrealistické povahy ženy-skutečnosti. Přes situovaost ženství v těžišti filmu totiž vyvstává otázka, jde-li o něj především, nebo zda se prostřednictvím jednoho motivu dostáváme k čemusi důležitějšímu, širšímu - represivní podstatě společnosti a kultury, pronikání snu do chatrného konceptu reality / fenoménu reality v širé říši snu, institucím, jichž jsou nejen surreálné ženy snadno sežvýkatelnou potravou, nebo z jiné strany mužská nedostatečnost, neschopnost ženám porozumět. Nadržovat realitě v souvislosti s ženským světem / světem ženy se po zhlédnutí Krásky jeví vyloženě neudržitelné. Hlavně neztrácet naději a pevné mužské ...odhodlání. Jedinečně otevřený, upřímný a nekonečně inspirující film. Z obsazení vedlejších (mužských) postav hlavně dokonalý Piccoli, na výkonu Catherine Deneuve může diváky mrzet jen rmutně plochý zadek.

Čekání na dobrý film o Africe pokračuje. Nejprve to dobré. Robbinsovo podání búrského fízla nepostrádá to, co zbytek filmu - tu dávku neurčitosti, autenticity, která uděluje divákovi podnět se nad situací postavy a kontextem příběhu trochu samostatně zamyslet. To samé nelze tvrdit o postavě jeho protivníka, hlavní postavě příběhu, Patricku Chamusso, která trpí neobratným scénáristickým lakováním na růžovo. Úkol vyvážit pro západní diváctvo figuru vykazující všechny atributy teroristy vyžaduje delikátnost, jíž scénáristka Shawn Slovo, dcera Joe Slovo [jihoafrický aktivista, dlouholetý vůdce jihoafrické komunistické strany] naneštěstí nevládne. Kromě celkem nevýrazné režie Phillipa Noyce, jehož laxnost by eventuálně omlouvalo snad jen pozdní zjištění, do jaké šlamastyky se angažmá ve filmu dostal, si výtky zaslouží především autorská zbabělost podat osvobozenecký boj se všemi temnými odstíny odhodlání k teroru - prostě takový, jaký určitě je. Podán takto film vyznívá pitomně a vylhaně i v těch aspektech, kdy možná není. Kdybych se dvě hodiny nepotýkal s pocitem, že mě někdo propagandisticky prcá, asi bych se nudil ještě víc.

Asi každý obsedantní cinefil má favorita, na němž se s nikým neshodne. Pro mě představuje po dlouhou epizodu divácké dospělosti Frantic po všech stránkách perfektní film, reprezentující jako celek i jednotlivými složkami model toho, jak se má film dělat. A taky zdroj nedůvěry ke kufrům značky Samsonite. Šestákový námět odkazuje zdánlivě kamsi k Muži, který věděl příliš mnoho, ale nemá hitchcockovské dětinskosti, patriotské pomýlenosti a dalších hollywoodských atributů ani co by se za nehet vešlo. Chatrnou kostřičku obohacuje Polanski o realistické, neotřelé postavy [Dr. Walker nemá obdoby], vklad vícero-méněro virtuózní a disciplinované režie a jedinečný smysl pro atmosféru, tvůrčí sadismus a neposlední řadě svérázný humor. To, neuspokojivé tempo děje a vzdor diváckým očekáváním obrací námět naruby a výsledek vrhá mimo mapu běžného thrillerového syžetu, spíše někam do kafkovského univerza - viz hodnocení. Polanskiho muž ví totiž málo, ne-li přímo nic. V těžišti snímku trčí tedy postava ne-hrdiny, idol existenciálního mužství, vržený do absurdní situace, na neznámé místo, mezi lidi, s nimiž je obtížně nachází společnou řeč - v přeneseném smyslu i doslova. Dr. Walker bojuje nejen s cizími s úřady [a komisařem Moulinem], nachází pochopení a pomoc spíš mezi spodinou a v hlavně nepřetržitě ždímá šrajtofli o další-a-další doláče. Model života. Polanski s Brachem nechávají středostavovského nešťastníka před-i-za-obrazovkou podstupovat jedno vybroušené euro-nedorozumění za druhým a jejich gusto plodí několik gagů, jež vzdor žánru nelze hodnotit jinak než smrtící. K mému top ten jich paří hned několik - Fordova procházka po střeše doprovázená tklivým motivem nebo taneček v klubu Touch Of Class mne při každé z četných repríz dohání k sadistickému smíchu. Polanski pracuje pouze se kvělými skladateli, tentokrát se vška překonává. Dvě jména - Morricone a Grace Jones. Když slyším I‘ve Seen That Face Before (Libertango), mám dodnes chuť si po zubech začít roztírat skvělej koks přinejmenším za 500 franků. Harrison Ford může Polanskimu děkovat za svou s velkým náskokem nejlepší roli, Emanuelle Seigner dodnes platí věhlasnému dobytkovi v naturáliích. Na světě pro mě není spolehlivější spouštěč diváckého štěstí, než tento film. Nejlepší noir! PS Dal bych nevím co za možnost zhlédnout [možná zcestnými] mýty opředenou verzi, vysílanou v osmdesátých letech na německé kabelovce, završenou alternativním koncem, jenž Walkerovu ženu odhaluje ve spojení s teroristy. PPS Skutečnost, že tento film nejspíš v ČR vůbec nevyšel na DVD (stejně jako Čínská čtvrť a na rozdíl od Let's Dance: Revolution), považuji za takový malý kulturní skandál.

Machete don't text. Alespoň něco máme společné. Machete možná vstoupí do historie jen jako první film natočený na motivy fiktivního traileru [možná jsou i jiné, o nich vím ale prdlajs já i můj google] a Robert Rodriguez možná není nejlepším režisérem ve vesmíru, ale jeho oddanosti principům se nelze neobdivovat. Zatímco jiní měknou, jeho grindhousovost nabírá každým dalším filmem obrátky. Machete jde o poznání dál než třeba Desperado nebo Tenkrát v Mexiku, kteréžto ctily Hollywood alespoň naoko. Krev stříká po gigabytech, dublerky vyvalují cecky [ale i Lindsay Lohan pěkně prosvítá] a jakmile Machete přechází z modu you fucked with the wrong Mexican do gets women, zaznívá opakovaně jeden a ten samý 70s-porn-motiv. [A to jsme ještě neviděli Machete Kills Again ...IN SPACE!] Film stojí za vidění nejen pro množství wtf-momentů, neuráží-li Vás hypertrofovaná neochota hrát s divákem beztak falešnou hru na realističnost [hekající zachraňovaná děva vytahuje mobilní telefon z buchty, Machete skáče z okna jištěný 18-ti metry padouchova tenkého střeva], nýbrž hlavně pro žánrově typicky podvratný podtón (m)exploitation - úsměvnou revoltu proti řádu, prokládanou trefnými komentáři [původem zřejmě maďarští bodyguardi poučeně diskutují o ekonomické nezbytnosti přistěhovalců]. Za zmínku stojí herecké výkony snad ani ne tak Dannyho Trejo, jako texasky přehrávajícího Robert de Niro, přiznávajícího mezi řečí, že není odsud a nenávidí horko, a sebeironii oproti očekávání nakloněný tlusťoch Seagal. TO SPACE!!!

Hebkou kůži jsem viděl kdysi dávno, ne ve zcela senzitivním rozpoložení. Zbyl z toho pocit, že jsem film odflákl a nedocenil, jak by si zasloužil, kterýžto přechodem do věku, kdy začíná být člověk materií, jíž jsou mladé ženy pokryty, fascinován ještě víc, jen zesílil. Nepropadnout naturalismu a cynismu vyžaduje během konstruování příběhu o románku muže na prahu smutného období zralosti s inteligentní krásnou letuškou fakírský druh sebezapření, nebo duši Francouze; není tedy divu, že se daří. Truffautovo pojetí tématu, rozmazávaného prostopášníky po filmovém plátně kontinuálně od Modrého anděla přes Ten tajemný předmět touhy a Hořký měsíc až třeba po Výchovu dívek v Čechách [s různými nuancemi a výsledky] roubuje osobní znalost tématu [nelze zaměnit s plody umělecké imaginace] s jedinečným talentem protkávat promyšlený, civilní a realistický děj delikátní filmovou poetikou a krásnými nápady. Hlavním hrdinou je sice chvílemi smýkáno až komicky [velmi trefně podané logistické problémy vícekolejného systému], ale do grotesky má jeho počínání daleko a nejen s pomocí berliček typu dojemná Delerueho hudba udržuje Truffat v příběhu o náhlém vzplanutí nezkušeného vydavatele literárního revue cosi nečekaně nevinného, co film odlišuje i od většiny skoro tak zdařilých. Proti-typové obsazení poněkud odulého xichtu Jeana Desailly považuji za brilantní tah, fascinaci Françoise Dorléac s Truffautem na druhou stranu sdílet nedokáži. Každý máme holt o ideálním objektu potaženém hebkou kůží holt trochu jiné představy.

Potrpíte-li si jako já na výsostně filmové prvky jako střih či úhel kamery a z toho důvodu Vám divadelní zážitky, byť vitální a literárně výživné, připadají jaksi ochuzené, snímky jako Sleuth či nedávno kiny proběhnuvší Bůh masakru jsou v dnešní hyper-vizuální kinematografii milým kompromisem a zároveň zpestřením. Ne že by ve Slídilovi nebyl na co koukat, ale situovanost děje do jednoho notně stylizovaného domu přece jen svádí soustředit na herecké výkony a slovo. Panoramata Vám ale chybět nebudou. Nikoliv doslova, jako jiné Branaghovy adaptace, je snímek jedna báseň. Repete mocenské partie, jíž si Cain vychutnává již podruhé, tentokrát z druhé strany, představuje hodinu a půl krutě ale elegantně sevírovaných smečí, léček a pastí uvalovaných navzájem postavami, které nelze mít rád, nutno však obdivovat. Na hereckých výkonech by, nebýt občasného Lawova skluzu k divadelnímu projevu, těžko hnidopich hledal chybu. Rozuzlení v herecké a konverzační hostině naneštěstí trochu zapadá - z hlediska ekonomie času a požitku je to ale lepší, než kdyby tomu bylo naopak.

Bylo ke vzestupu a pádu vhodné připojovat jako třetí dějství pokání? Jistě, ale jedině ve Vatikánu, kde se cosa nostra jeví jako nezkušený a idealistický novic. Přestože lze part III těžko odmáznout jako nastavovanou kaši, vykazuje na rozdíl od prvních dvou několik nedostatků, které nepřipouštějí zařadit jej kvalitativně po bok prvních dvou. Zatímco měl divák tenkrát pocit precizní promyšlenosi každé věty a scény, během první poloviny trojky jsem se neubránil pocitu určité nedotaženosti. Ze známých důvodů se škrtaly zásadní postavy, z nichž nejvíce schází Michaelův kontrapunkt Tom Hagen s tváří Roberta Duvalla, a řada dalších momentů zavání kompromisem. Za hlavní * a jsem trochu netrpělivej, až si vyleju zlost * označuji jednoznačně a nezpochybnitelně angažmá Sofie Coppoly do role Mary Corleone. Už po několika prvních scénách se mi v temné části formulovala otázka, kdo [jiný, když ne on] že to mohl Francisu Fordovi vložit do postele koňskou hlavu, aby se něčeho takového dopustil? Sofiin v tom nejhorším slova smyslu amatérský výkon, masitá huba plná koňských zubů a ze rtů zvících kabanosu nemizící nemístný ironický úšklebek devalvuje každou scénu, v níž se ocitá, a že jich není málo. Uváží-li, že se pro roli uvažovalo nad Winonou Ryder, chce se divákovi plakat. I když jsem nebyl nadšený ani z výkonu vyzdvihovaného Andy Garcii, s jeho patrnou bezradností ve společných scénách jsem soucítil. Jestliže má jeden hlavně v první polovině filmu pochybnosti, druhá patří mezi to nejlepší, co trilogie představila. Leccos se lepší přesunem děje na Siclii, počínaje scénou v opeře nadchází divácká extáze, jakou jsem již dlouho nezažil. A o příštích Vánocích Kmotr 1, 2, 3?