Než si pro nás přijde

Soundtrack Marc Shaiman: 1. Hospital Hallway - Marc Shaiman ,2. The Like Smoke Through a Keyhole - Marc Shaiman ,3. The Best in L.A. - Marc Shaiman ,4. The Really Bad News - Marc Shaiman ,5. La vie en rose, song ,6. The Hotel Source ,7. The Did You Hear It? ,8. The Flying Home ,9. The Homecomings ,10. The Life and Death ,11. The Mountain ,12. The End Credits ,13. A Seed of Grain, for chorus (for the film The American President) [Theme ,14. Theme ,15. A Wink and a Smile, song (for the film Sleepless in Seattle) [From Sleepl ,16. Blame Canada [From South Park: Bigger Longer & Uncut] ,17. Theme ,18. Printmaster, song (after John Barry's "Goldfinger") [Aka Printmaster] ,19. What Makes a Family, song (for the film Stuart Saves His Family) [Theme (16.05.2011)

Celej film perfektne vystihuje jedna Nicholsonova hlaska - "Myslel jsem, ze to mela bejt zabava.". To jsem ostatne od filmu ocekaval. Jenze i pres neco malo forku je to spis dojemny drama, ktery se neustale rejpe v otazkach zivota a smrti, co je spravny a co spatny a podobne a strasne se to vyziva v tom, jak je to vse smutny a dojemny. Jasne, obcas to nejaka scena pozvedne a sem tam se povede nejakej ten vtip, ale vetsinu casu proste sledujete dva umirajici dedky, co jeste chtej neco dokazat, navic cela pulka filmu se zbytecne dlouho odehrava v nemocnici. Srovnavat to s Klepanim absolutne nema cenu, tohle je nekde uplne jinde, ale aspon, ze Nicholson a Freeman jsou perfektni, navic hrajou svoje typicky postavy, Nicholson trochu hajzl a blazen, Freeman moudrej a klidnej. Jako natoceny to je celkem solidne, ale jinak je to fakt desne sentimentalni blabol. (20.09.2009)

Dvaja postarší chlapíci, ktorým diagnostikujú rakovinu s tým, že im nezostáva viac, než rok života. Kto by bol povedal, že pôjde o námet na úplne bezkonfliktnú a príjemnú komédiu, ktorá síce párkrát poriadne pritlačí na city, no inak je to perfektná jazda, plná dobrodružných bláznovstiev a množstvom vtipných momentov. 80%. (24.11.2009)

Film je moc krásný a poslouchat hlavně 90 minut Morgana Freemana je balzám pro každou duši. Nicméně pravdou zůstává, že podobný film jsem již viděl a bylo to Klepání na nebeskou bránu, kde bylo vše mnohem uvolněnější a ztřeštěnější. Kdežto tento film s duem dvou legend hollywoodského filmu je přece jen trošku přemýšlivější, hloubavější a asi také smutnější. Těžko si ale představit, že člověk, který by trpěl rakovinou by si tento film pustil. (28.08.2008)

„Miluji vůni chemoterapie po ránu“ Dva pány pokročilejšího věku přivedl osud do jednoho nemocničního pokoje. Oba mají rakovinu a prachbídné životní vyhlídky. Mohou buď pasivně čekat, než si pro ně přijde, konejšit své blízké planými řečmi a sepisovat závěti, anebo sebrat zbytky sil a na stará bolavá kolena si ještě trochu užít. Jelikož nemáme co do činění s dánským psychologickým dramatem, první možnost odpadá. Tihle dva staříci ještě neřekli své poslední slovo. Námět Bucket Listu slibuje pěkný film o umírání. Takový, při kterém se budete střídavě usmívat a dojímat, ústřední dvojici si oblíbíte a jen neradi ji budete na konci opouštět. Ano, Bucket List je přesně takovým filmem. Do posledního puntíku. Jack Nicholson hraje dalšího prostomyslného ďábla. Morgan Freeman hraje dalšího dobromyslného mentora (nechci napsat rovnou Boha). Protiklady se přitahují – každý se naučí něco nového od toho druhého, doplní díky tomu chybějící dílky ve skládačce zvané „život“ a spokojeně umře. Jestli to vyznívá moc cynicky, vězte, že ve skrytu duše smutním. Mít herce takového kalibru, slátat pro ně stokrát recyklovanou historku a tu následně vyšperkovat nechutně lacinými digitálními triky (když nemám peníze na výlet do Egypta, tak bych holt měl být schopen vymyslet vhodnou alternativu) – to je stejné barbarství jako nalít kopi luwak do plastového kelímku. Na faktu, že před sebou máme místo zážitku roku jenom neurážející hlazení po srsti bez jediného nečekaného ozvláštnění, má zkušený Rob Reiner zhruba stejnou zásluhu jako nezkušený Justin Zackham (nepochopím, jak může „ani ne čtyřicátník“ napsat scénář o posledních měsících dvou „více než sedmdesátníků“). Aniž bych tím chtěl poukazovat na zdravotní stav hlavních hrdinů, k filmu nejlépe pasuje adjektivum „neživý“. Ani dva sebegeniálnější herci, kterým scénář nedává takřka žádný prostor k předvedení nových hereckých poloh, vedoucí dialog o tom „co bude, až tady nebudem“ jednoduše nemohou utáhnout devadesátiminutový film. Ne, škodí-li jim režisér svým snadno zanedbatelným vkladem. Tempem připomíná Bucket List osmdesátiletého sklerotického staříka na procházce parkem. Neustále si vypomáhá dvěmi kvalitními francouzskými holemi a sem tam zapomeneme, kamže má vlastně namířeno. Když se nakonec dobelhá ke svému cíli, nejspíš nad ním lítostivě uroníte pár unavených slz a pro spravení nálady si pustíte nějaké dánské psychologické drama. Apendix: Z množství citátů o smrti a umírání, které se v souvislosti s tímto filmem nabízejí, bych vyzdvihnul Wildeovo „Spousta lidí dnes umírá na chronický zdravý rozum a když už je pozdě, pak teprve přijdou na to, že to jediné, čeho člověk nikdy nelituje, jsou vlastní prohřešky“. 70% Zajímavé komentáře: DaViD´82, Yoss (04.04.2008)