Sirotčinec

Kdo již četl některé mé komentáře ví, že horory nepatří k mým oblíbeným žánrům. Nicméně film Sirotčinec svým názvem sliboval tolik zajímavého, že jsem neodolal a jeden večer jsme si jej doma pustili. Po nudnějším začátku v rámci seznamování se s postavami, se po zmizení syna hlavní hrdinky začal odehrávat jeden z nejzajímavějších dramatických a lehce hororových příběhů, jaké jsem kdy viděl. Na rozdíl od jiných strašidelných filmů jsem absolutně netušil co bude dál, jak se matka ztraceného syna zachová, kterým směrem se děj rozvine a jestli bude pátrání úspěšné. Dál jsme sledovali velkolepé duchařské představení bez zbytečně prolité krve a tajemná a notně ponurá atmosféra v bývalém sirotčinci nás zcela pohltila. A ten závěr filmu nasadil všemu tragickou a logickou korunu ! Celý příběh mel prostě hlavu a patu, film v rámci možností slušně odsýpal a dokázal nás přikovat k obrazovce. Dostali jsme tak překvapivě ráznou a příjemnou odpověď na to, co se dá očekávat od Španělsko - Mexické koprodukce. Po třech letech jsme si doma Sirotčinec pustili podruhé a i když kouzlo prvního překvapení či dramatických zvratů bylo pryč, opět jsme si skvělou atmosféru starého domu náležitě užili. Příběh začal představením dětí v sirotčinci, kde bydlela i Laura (Belén Rueda) a pak jsme se přesunuli v čase do její dospělosti, když se do tajemného domu vrátila se svým manželem Carlosem (Fernando Cayo) a adoptivním synem Simonem (Roger Príncep), aby opuštěný a zchátralý sirotčinec zrekonstruovala a vybudovala zde ústav pro postižené děti. Syn Simon si brzy po začátku filmu začal hrát se svými imaginárními kamarády v areálu sirotčince a jeho chování rodiče vysvětlovali jako nadměrnou dětskou fantazii a frustraci z nedostatku kontaktu s dětmi, který byl spojen se změnou jejich bydliště. Laura jednou vzala Simona do jeskyně u pobřeží, kde se Simon seznámil se svým novým, vymyšleným kamarádem Thomasem. Cestou zpět mu vytvářel cestu z mušlí, aby ho Thomas našel a mohli si spolu hrát. V deštivý den navštívil Lauru jistá Benigna Escobeda, která se představila jako sociální pracovnice a předala Lauře složku se Simonovými spisy, ve kterých stálo, že je Simon HIV pozitivní. Laura vyhodila Benignu z domu, poté se s ní ještě nečekaně setkala během noci v zahradní kůlně, ze které Benigna vzápětí utekla. První znepokojující situací ve filmu byla kresba Simona, která ztvárňovala jeho šest imaginárních přátel, přičemž jeden z nich měl přes hlavu masku. Každý z nich měl v ruce hračku a vzápětí Simon začal vysvětlovat Lauře pravidla hry, kterou spolu pravidelně hráli. Hračky si schovávali a podle indicií je zase hledali. Laura sledovala Simona, který urputně nacházel indicie, až nakonec našel svůj poklad, kterým byly mince. Penízky byly vsypány do uzamčeného kuchyňského stolu, kde Laura schovala spisy o Simonovi. Následovala hádka, při níž Simon vyčetl Lauře, že mu zatajila jeho adopci a nemoc. Všechny tyto informace mu prý řekl kamarád Thomas, čili to dítě s kuklou na hlavě. Jednoho dne byl bývalý sirotčinec zrekonstruován a Laura s Carlosem uspořádali zahradní party k slavnostnímu otevření ústavu. Stále uražený Simon zůstal ve svém pokoji, kde se snažil přesvědčit Lauru, že nejdříve jí musí ukázat Thomasův domeček a až poté se půjde přivítat s dětmi na oslavě. Laura mu při další vyvolané hádce uštědřila pohlavek a odešla na zahradu. Později hledala po domě Simona, na chodbě uviděla dětskou postavu s maskou přes hlavu, která přesně odpovídala Simonově kresbě o Thomasovi. Dítě ji zamklo v koupelně a uteklo. Simona se ale nepodařilo nalézt a policie neměla jedinou stopu. Laura s manželem zůstali v domě, ač byla Laura přesvědčená, že se zde dějí podivné věci a především začala věřit Simonovým vidinám o imaginárních kamarádech. Cítila jejich přítomnost, slyšela dětské hlasy i různé zvuky, což pro mne bylo opravdu děsivé. Pak jsme se zase přenesli v čase a v té době byl Simon byl pohřešován už šest měsíců, ale i přesto Laura svůj boj za nalezení a zachránění syna nevzdala. Jednoho dne jela s Carlosem autem a stali se svědkem nehody, když byla nákladní vozem sražena Benigna (Montserrat Carulla), která se v domě představila jako sociální pracovnice. V kočárku, který vezla, Laura našla pletenou panenku, která byla věrnou kopií Thomase v masce. Poté policie našla v bytě Benigny několik videonahrávek a fotek ze sirotčince, kdy Laura byla ještě dítě. Na světlo vyšlo najevo, že Benigna byla jednou z vychovatelek a jejím adoptovaným synem byl právě Thomas. Měl zohyzděný obličej, proto nosil masku a byl izolován od ostatních. Sama Laura neměla ponětí, že Thomas obýval sirotčinec ve stejnou dobu jako ona. Krátce po její adopci byl Thomas nalezen mrtvý v jeskyni, kde se utopil při hře s ostatními dětmi. Zoufalá matka si pozvala do domu medium, kdy pomocí regrese do minulosti zjistila, že pět dětských duší prosí o pomoc a nalezení klidu. Záhy poté, kdy bloumala po domě, našla první indicii hry, kterou ji dříve vysvětloval Simon. Hra ji zavedla ji až do zahradní kůlny, kde našla v pytlích pět dětských tělíček, které patřily Lauřiným kamarádům z dětství. Následně Carlos na manželčinu prosbu opustil sirotčinec a Laura zůstala v domě poslední dva dny, aby se mohla rozloučit s místem jejího dětství. Doopravdy chtěla ale navázat kontakt s mrtvými dětmi, aby jí pomohly najít Simona. Začala s nimi hrát hry z dětství, kdy jí za odměnu navedou do tajemných sklepních dveřích, o kterých nikdo netušil. Byly zataraseny věcmi, které tam naházela, když hledala Simona při zahradní oslavě. Ve sklepení zjistila, že právě zde byl Thomasův domeček, o kterém Simon mluvil, než se ztratil. Pod schody našla mrtvého Simona s Thomasovou maskou na hlavě, který ve tmě spadl ze schodů, když se snažil dostat se ven. Zvuky, které Laura slyšela bezprostředně po jeho zmizení, byl Simon sám. Stejně tak i postava, která jí zamkla v koupelně byl Simon s maskou Thomase, který poté utekl do sklepení. Laura, zdrcená nad osudem, který přinesla Simonovi, vynesla jeho mrtvé tělo do bývalé ložnice dětí a předávkovala se prášky. Umřela se Simonem v náručí a náhle se probudila, v náručí měla živého Simona a po letech se opět setkala s dětmi, které chtěli, aby s nimi už navždy zůstala, s čímž souhlasila. Na úplném konci tohoto filmu po letech přijel Carlos, aby položil na pomník květiny a když se díval z okna sirotčince, slyšel otevřít dveře a tak se podíval se směrem k nim a začal se usmíval. Jak z průběhu děje vyplývá, byl to opravdu film z velkými překvapeními a dusnou atmosférou, která mě opět dostala. Suma sumárum, španělský Sirotčinec ode mne zcela po právu získal pět sirotčích hvězdiček *****. (04.12.2016) (méně) (více)