Nine

Narozdíl od 8 1/2 kde jsem naprosto nevěděl, která bije a o čem to vlastně je, jsem se tady orientoval v ději. Postava Daniela Day - Lewise je zde perfektně vystihnutá, stejně jako atmosféra Itálie let šedesátých. Úplně jsem cítil kouř z cigaret a tu Guidovu životní bezmoc, přepracovanost, ale zároveň nudu a nemohoucnost. A ještě štěstí, že je to muzikál, protože film o tom jak jeden chlápek má tvůrčí krizi bez písniček nejde natáhnout na celovečerní délku aniž by z toho nevznikl nesrozumitelný a nudný blivajz. Btw ze všech těch ženskejch mě nejvíc uhranula citově zraněná Marion Cotillard, bylo mi jí chudinky líto. (11.04.2010)

Až sa mi nechce veriť, čo všetko tomuto muzikálu chýba. Krásna patetická láska z Moulin Rouge, vkusná elegantná atmosféra zo Chicaga alebo odzbrojujúce piesne z My Fair Lady. Nine je nemastná neslaná prehliadka ( iba! ) hviezd, ktoré sú samo o sebe dokonalé, no každá má priestor tak 5 minút vo fádnej choreografii a so vzťahmi, ktoré na seba vzájomne nenaväzujú. Mala som pocit, akoby som sa dívala na hudobné klipy primitívnej Lady GaGa, pretože tento muzikál je všetko možné, len nie komplexné, príbehovo ucelené a muzikálne emotívne dielo. Nechápem, prečo tvorcovia napchali do scenáru toľko zbytočných postáv, kde si takmer ani jedna nemá čo povedať, celý dej sa pozeráme na blúdilého režiséra prechádzajúceho umeleckou krízou, ktorý nachádza pokoj ( ? ) v náručí svojich roztomilých múz, pričom nikto nikomu nedáva čas na príčinno - následné rozuzlenie. Pozdávala sa mi scéna akurát s Nicole Kidman a Judi Dench a aj tie nie sú emocionálne natoľko, aby pohli ľudským srdcom. Od Marshalla dosť veľké sklamanie, najmä keď sú muzikály mojou srdcovou záležitosťou. (05.04.2011)

Ledabylé listování životem a dílem Federica Felliniho. Někdy jsou stránky otáčeny tak zbrkle, že nestačíte číst, jindy (a to častěji) máte čas zamyslet se nad každou větou a uvědomit si, nakolik je banální a doslovná. Ilustrace, vyjma těch pár divadelně-muzikálních, jsou poměrně odbyté, pan Marshall má zjevně cit spíše pro režii na prknech než za kamerou. Jednoduše není nač koukat a teď samozřejmě nemám v hlavě herecké divy všech generací, „objížděné“ kamerou lascivně ze všech úhlů, ale ostatní objekty v mizanscéně. Stejně prázdný, hlavně pokud jde o emoce, je celý film. Nepomáhají mu ani herečky, neboť každá musí dostat jistý prostor, film se tříští na sled roztodivných muzikálních čísel a složit dohromady jej nedokáže ani Daniel Day-Lewis, nejistě usazený někde mezi hyperaktivním Italem a existencialistickým Francouzem. Jeho italský akcent a Sophia Loren jsou pak tím jediným, co Devítku přibližuje zemi, na niž je neustále odkazováno, ale kterou jsem ze snímku necítil. Zavírám tuhle kýčovitou omalovánku (proč pořád to odbíhání k černobílé?) a jdu si s Felliniho čtivou autobiografií dopřát trochu autentické Itálie. 50% Zajímavé komentáře: Bluntman, novoten, mortak, Almásy (03.10.2012)

Tušila jsem kvůli ''stěru'' hodnotících pohromu, ta se naštěstí nekonala. I když musím se přiznat, že jsem čekala více zvučných písní. Naopak mimořádně se povedly rytmické "Cinema Italiano " s Kate Hudson, chytlavé "Unusual Way " v podání Nicole Kidman a dokonalé Fergiino "Be Italian" s úžasnou choreografií je kapitola sama pro sebe- bezpochyby nejlepší číslo filmu. Každá z věhlasných hereček si vyloženě nekrade film pro sebe, což je způsobeno u všech skoro stejnou dobou výstupu, přirozeně nejvíce prostoru má Daniel Day Lewis který lépe hraje než-li zpívá :) (28.02.2010)

Nemůžu si pomoct, ale tahle pocta filmové poetice postneorealisty Federica Felliniho a pohled na italskou filmovou kulturu z doby ekonomického zázraku mi přijde příliš západně zjednodušující a vlastně se dost míjející se svým velkým vzorem._____ Na místo smazávání hranic mezi subjektivním a objektivním jejich oddělení formou flashbacků a představ; vyprávění není pojímáno jako sled scén vedoucích k další, ale každá nezpívaná pasáž je nucenou výplní k písním bez pořádného drajvu; závěr je svým vyzněním v rozporu s čímkoliv od italského filmového kouzelníka. "Felliniovská přehlídka", vzpomínky na sexuální zážitky z dětství, posměšné vyobrazení církve, vnitřní krize hlavního hrdiny související se vztahem k ženám, předvádění jistého stylu života, obdiv ke klasikům grotesky a narážka na práci karikaturisty - nic z toho, co si člověk spojuje s Felliniho tvorbou nebo přímo jeho osobou zde nechybí, jenže film se nesestává pořádně z ničeho jiného a výše vyjmenované působí jako lpění na vycizelovaném povrchu bez jakékoliv kritiky či společensko-politického přesahu, natožpak hloubky. Spousta odkazů (na SLADKÝ ŽIVOT, AMARCORD ad.) je fajn, jenže tahle divadelní adaptace je příliš uzavřena - jako hlavní hrdina - sama do sebe, aby mohla oslovit někoho schopného kritického odstupu, a cinefilní vyznání mě minulo, protože jako celek to dost dobře nefunguje._____ Na režii Roba Marshalla je navíc patrné, že začínal jako divadelní režisér, takže umí typově dobře obsadit herce a ukočírovat jejich výkon tak, aby na sebe někdo z celé sestavy nestrhával pozornost, ale jeho styl je příliš přešlechtěný, vyprávění není dostatečně sevřené a muzikálové výstupy jsou příliš statické. (Daniel Day-Lewis vypadá jako Mastroianni, Kidmanová jako Ekbergová a Cotillardová jako Masinová, každý si ale přitom našel vlastní klíč ke ztvárnění postavy a nikoho nenapodobuje.) Jako melancholická vzpomínka (s notně obroušenými hranami) na to, proč byly Felliniho filmy kdysi tak oblíbené (kvůli tomu, co v nich je, ne o čem jsou), přijatelné. Jinak hrozný archaismus. (09.02.2010)