Konfident

Zas raz sa potvrdila slabá stránka slovenských filmov, nad ktorou sa snáď v každom filme pozastavujem. Niektorým postavám sú do úst vkladané také vety, ako keby boli na recitačnej súťaži Hviezdoslavov Kubín, pričom to celé vyzerá nedôveryhodne a umelo, samotní (niektorí) "herci" celkovú "neautenticitu" ešte prehlbujú. Napr. taký Martin Geišberg je sympaťák, aj ako spevák OK, ale nie je to herec. Tak isto niektoré časti príbehu ostali akoby nedokončené, nedopovedané (napr.fotky..) Aby to nevyzeralo, že len frflem...Eštebák je v rámci "dobových filmov" dielkom, ktoré si zaslúži pozornosť a ako celok sa mi určite viac páčilo ako nepáčilo.:) (05.02.2013)

Pre mňa najväčšie pozitívum filmu doplatilo na krátku stopáž. Atmosféra. A postavy. Všetky tie rodinky z ich paneláku - ich susedia, dokonalá štylizácia socialistickej sídliskovej šede, a každý jeden detail, či už dramaturgický, alebo scenáristický - to je to, v čom je Nvota najlepší. Postavy a vykreslenie atmosféry tak reálne, až to bolí. A tak reálne, že aj cez všetky ich nesporné kvality, vám pri nich prídu filmy dua Hrebejk / Jarchovský ako čistý mainstream. No a problém je skrátka v tom, že sa tu na to občas zabúda. Napríklad taká Dorota Nvotová je tu v podstate zbytočne a namiesto taby sa scenárista venoval jej a zvyšku susedov, a ich vzájomným vzťahom (ako by to urobil Jarchovský), rozoberá donekonečna odpočúvanie a Mádlovú prácu, a ja neviem, ale asi to mal spraviť opačne. Zopár scén päťhviezdičkových (lietadlo, záver), Mádl priemerný. 70% (25.08.2012)

Smutně „přemotivovaný“ pokus vykreslit normalizaci ve více barvách než jenom v černé a bílé. Vinou přemíry nevyužitých motivů (uprchlík z úvodu, kompromitující fotografie) a postav (Goldflam, Stuhr) je Konfident nanejvýš slibným náběhem na seriál, nikoli dramaticky kompaktním filmem. Hodně se pracuje s náhodami, postavy jednají zkratkovitě a často není zřejmé, jestli jsou vážně tak neprozíravé, nebo jde jenom o důsledek nedůsledné distribuce informací. Zaplevelenost v zásadě thrillerového příběhu, který opatrně uždibuje z Ucha i Životů těch druhých, prvky snové poetiky, slovenského senzualismu a českého humoru typu „smějící se bestie“, odpovídá nejednoznačnosti lidských charakterů, což ale neomlouvá, že je toho na jeden film zkrátka moc. Kdyby se prolínal pouze pohraniční eastern s normalizační komedií (a s tím i veřejné se soukromým), mohlo by jít o pozoruhodné probádání zatím opomíjených „hraničních“ prostorů československé kinematografie. Jenže namísto rozličných sfér jsou, místy velmi sitkomově, zkoumány lidské povahy, do nichž náležitě okleštěné normalizační symptomy pochopitelně vměstnáte snáz (a s menší pravděpodobností tím naštvete toho, kdo v normalizaci zažil). Snaha relativizovat veškerá rozhodnutí a na každé postavě odhalit i něco obyčejně lidského (ať v dobrém či zlém) navíc ke konci působí poněkud mechanicky a nejasné je v důsledku také nesené sdělení – jsou blbci ti, kteří zůstali, nebo ti, kteří zkusili uniknout? Nebo jsme blbci všichni, čili – proč bychom se tím nepobavili? Přes všechny námitky ale vítám i takto nedůslednou snahu čelit ostalgickému moru a ukázat, že normalizace nebyla jenom o Michalu Davidovi a sbírání céček. 70% (22.06.2012)

eŠteBák by si určitě zasloužil analyticky nosný rozbor z mnoha hledisek, například navázání na "filmově aktraktivní" zpracovaní přelomu zlatých šedesátých a normalizace, za další spolupráce Slovenska, Polska a Česka, pak téma odposlouchávání, mladého manželství v krizi atd. atd atd. Co je ale výsledkem? Formálně ucházející výsledek, který je bohužel ale pohádkovou statí s typizovanými gagy a scénkami. Reálie panelového bytu s umakartovým jádrem jsou hodně nosné, zvlášť, když jsou takové detaily jako tapety efektivně zapojeny do děje. Nicméně herecky je to hodně nevyvážené, a veškeré ty úlety na téma všechny partaje slyší všechno nebo mladá manželka v krizi jde s prvním, kdo jí pozve na kafe... na tom není co obdivovat. Sem tam mají pěkné chvilky tací, jako Vlado Hajdu nebo Marek Geišberg, ale to je asi tak všechno. Mádl uhrává hlavní roli za pomoci dvou výrazů a o Goldflamovi radši ani nemluvě. Marná vzpomínka na výrazně lepší Životy těch druhých (2006). (11.07.2012)

Priznám sa, že o historických súvislostiach a podrobnejších detailoch komunizmu v Československu viem veľký ťaví prd. Nemám ani najmenšie poňatie, či je tento film historicky presný a či nie je na istých miestach náhodou pritiahnutý za vlasy, a práve preto na toto kritérium v hodnotení neprihliadam. Pretože nech už bola umelecká licencia a fikcia uplatnená v akejkoľvek miere, ten film ma bavil. Scenár síce má zopár zvláštnych logických dier, ale príbeh je vystavaný dobre, je správne osobný a v jeho centre stoja zaujímavé a adekvátne zahrané postavy, ktorým sa dá fandiť (v prípade tých kladných) a ktorých sa dá v správnej miere obávať (v prípade tých "kuriev červených", aby som zacitoval). Navyše to má naozaj dobré tempo a neustále sa to posúva vpred, takmer ako pravý opak zdochliackeho, o rok staršieho a tiež prapôvodom slovenského Domu. Z mojej strany veľmi príjemné prekvapenie. Ako ma Nvota nebavil za mladi ako herec v Ružových snoch, o to viac ma baví ako režisér o 36 rokov neskôr. (11.01.2013)