Lenny
Režie:
Bob FosseKamera:
Bruce SurteesHudba:
Ralph BurnsHrají:
Dustin Hoffman, Valerie Perrine, Jan Miner, Bob Collins, Richard O´Barry, Kathryn Witt, David Joseph Martinez, Ted Sorel, Glenn R. Wilder, Bob Fosse (více)VOD (1)
Obsahy(1)
V mnoha ohledech necenzurovaný životopisný film pojednává o Lennym Bruceovi, který patřil k nejslavnějším poválečným ikonám americké satiry a stand-up komiky. Provokatér, narozený jako Leonard Alfred Schneider, se nezastavil před ničím, a jeho vulgární, nicméně trefné anekdoty, řízené rytmem jazzové improvizace, si získaly oblibu široké společnosti, ať už byly namířené proti sexuálním stereotypům či politickému tyátru. Spolu s tím, jak Bruceova sláva na konci 50. let mohutněla, rostly showmanovy patálie se striptérkou, a později manželkou, Honey Harlowovou, ale též jeho problémy s drogovou závislostí. Zároveň jeho nepřehlédnutelné a buřičské výkony začaly přitahovat pozornost mravokárných spolků i úřadů, načež se pár musel vyrovnávat s puritánskou legislativou. Lenny Bruce se výrazným způsobem zasadil o svobodu projevu, kterou si dnes na mnoha frontách spojujeme s rozeštvanou Amerikou 60. let. Zaplatil za to ale krutou daň… Životopisné drama, obohacené o dokufikční styl, natočil výtečný choreograf, muzikálový režisér a tvůrce hudebních filmů Bob Fosse (Sweet Charity, Kabaret, All That Jazz). Snímek získal hned šest nominací na Cenu Akademie, naneštěstí roku 1975 měl silné soupeře, a to v podobě Kmotra II a Čínské čtvrti. Navzdory tomu například Valerie Perrinová za roli Honey Harlowové získala na MFF v Cannes ocenění za nejlepší herečku. Po Motýlkovi Dustin Hoffman v Lennym prokázal své chameleonské herecké umění, které dále rozvíjel ve filmech Všichni prezidentovi muži, Kramerová versus Kramer či Tootsie. O neukázněný hudební doprovod se postaral oscarový jazzman Ralph Burns, jenž s Bobem Fossem spolupracoval už na muzikálu Kabaret. Na syrovém ztvárnění Lennyho života nese svůj velký díl šerosvitná kamera Bruce Surteese, jenž „ztvrdil“ obrazový naturel kriminálek a westernů s Clintem Eastwoodem (Oklamaný, Drsný Harry, Joe Kidd, Tulák z horských plání). Autentický charakter vyprávění má původ především ve scénáři Juliana Barryho, který převedl Lennyho dramatický příběh na stříbrné plátno z vlastní broadwayské divadelní hry stejného jména. (Česká televize)
(více)Videa (1)
Recenze (68)
Lenny Bruce je americký Američan, tedy Žid. A jeho židovské fóry dovedou popsat stav společnosti - tedy naší, křesťansko-židovské - lépe než cokoli jiného. Bohužel se ho už nemůžeme zeptat co říká na Zemana. V roce 1981, tedy pár let po natočení Fosseova filmu jsem dostal od ORF Dylanu desku Shot of Love (s věnováním). Dylan na ní zpívá písničku, kterou složil s Tomem Pettym „Lenny Bruce“. Písnička má čtyři sloky, uvádím z každé poslední verš (jsou doře srozuitelné, takže bez překladu): Lenny Bruce is gone but his spirit's livin' on and on. He's on some other shore, he didn't wanna live anymore. Lenny Bruce moved on and the ones that killed him, are gone. Lenny Bruce was bad, he was the brother that you never had. Svou stavbou i jednoznačným vyústěním se podobá jeho starším písničkám jako "Only a Pawn in Their Game" či "Hurricane". Ať má pravdu či nikoli, předkládá svá slova upřímně a přesvědčivě - jako Lenny Bruce... Paul Krassner píše padesát let po Bruceově smrti (předávkování morfiem): Lenny’s problem had been that he wanted to talk on stage with the same freedom that he had in his living room. - Lenny měl problém s tím, že chtěl na jevišti mluvit jako v obýváku. Na jevišti dosud nemůžeme dělat téměř nic z toho, co děláme v obýváku. ()
Od Boba Fosse, jsem viděl oceňovaný muzikál "Kabaret" a "All that Jazz" a druhý zmiňovaný se "Lennymu" blíží nejvíce. Pochmurné vyprávění o slavném baviči (já ho popravdě vůbec neznám) je stejně pochmurné a troufám si říct i temné jako režisérova autobiografie ve ztvárnění Roye Scheidera. Bohužel mi však tento přístup neseděl a nebýt fenomenálního Hoffmana, který exceluje v každém záběru, asi bych film díky vlažnému až utahanému vyprávění protrpěl. ()
Mám smůlu, že dva nejvýraznější snímky Boba Fosse jsem viděl jako první a nasadil jsem si laťku neúnosně vysoko, takže následující setkání byla rozpačitější. A nejhůř to zatím odnesl právě nebohý Lenny. Doufal jsem v obdobu Formanova Muže na Měsíci, jenže tomu neodpovídá ani kvalita scénáře, ani režie, ani postava hlavního hrdiny, ba ani výkon Dustina Hoffmana. Dustin je sice obecně považovaný za špičkového charakterního herce, ale typově se k charakteru baviče Lennyho nehodí. V jeho podání nejsou standupové výstupy komické, spíš upocené, a vkládá do toho snímku nechtěný rozměr. Navíc, upřímně řečeno, Bruce nebyl velkou osobností, ale spíš někým, kdo se ve správný čas objevil na správném místě. Na tématech, se kterými pracoval, spíš parazitoval a rozhodně mu nešlo o nic víc než vydělat na kontroverzním obsahu a stylu. Nacházím jen hodně málo porozumění pro jeho lidskou stránku, je to spíš odpudivý sebestředný týpek než kdokoli jiný. Celkový dojem: 45 %. ()
Kontroverzný americký zabávač Lenny Bruce v strhujúcej životopisnej dráme. Zábery z vystúpení, búrlivý milostný život, drogové závislosti a súdne boje ožívajú pri spomienkových rozhovoroch s ľuďmi z jeho okolia. Dobu, v ktorej komik pôsobil evokuje čiernobiely obraz, dokumentaristické postupy naznačujú, že ide o skutočnú osobu. Z treťotriedneho epigóna sa postupne vypracuje na majstra improvizovaných skečov, obsahujúcich pohotovú zmes provokácie, slovnej ekvilibristiky a otvoreného pokúšania strážcov morálky. Žartovanie na tabuizované témy nie je po chuti mocenskej štruktúre. Pribúdajú zatknutia a súdne procesy za obscénnosť. Dnes nijako výnimočné slovné žarty, pôsobili v danej dobe (50. a rané 60. roky) na orgány verejnej moci ako červené súkno na rozzúreného býka. Prúd zarobených peňazí postupne vysychá vo výdavkoch na súdnu ochranu a na snahu o udržanie doterajšieho štandardu. Emocionálny dopad vecnej, nepatetickej a štýlovo čistej drámy zapôsobil silnejšie než pri režisérovom známejšom filme All That Jazz, obdobne tematizujúcom úspešnú kariéru vedúcu k sebazničeniu. ()
Galerie (54)
Photo © United Artists
Zajímavosti (4)
- Do role Lennyho byli zvažováni také Al Pacino či Cliff Gorman. (Rocky62)
- Pro Boba Fosse byl Dustin Hoffman jeho první volbou, proto mu také zaslal scénář. Přestože se Dustinovi scénář líbil, roli přijmout nechtěl. Foss však o něj usiloval natolik, že když se sním setkal v restauraci nebo ve společnosti, komediantsky padl na kolena a úpěnlivě jej prosil, aby roli přijal. (Rocky62)
- V rámci přípravy na roli si Dustin koupil kartičky, na něž si zaznamenával důležité informace, které o Lennym Bruceovi zjistil. Díval se na jeho filmy, četl knihy, hovořil asi se šedesáti lidmi, kteří Bruce důvěrně znali, a pečlivě se soustředil na postřehy o tom, jak by měl vypadat umělecký portrét postavy, která ještě nedávno žila. (Rocky62)
Existují dva způsoby, jak zapojit více hledisek do filmu: tradiční způsob, který přes dílčí flasbacky v kvazi-dokumentární stylu dává v zinscenovaných interview prostor jednotlivým postavám (Lennyho žena, matka, osobní agent atd.), z jejichž promluv sestavuje někdejší události, anebo mnohem progresivnější a vynalézavější způsob, známý z Lynchovy Duny, postavený na simultánním proplétání příběhu a postav v nerozlišitelným kompozitu. V protikladu k celým dějinám kinematografie uplatňuje Lynch v Duně postup, který využívá mnoha vypraveni, která se odvíjejí současně s událostí, kterou komentují, a nehovoří jak je běžně zvykem z hlediska budoucího místa (tím se míní hrdinovo vzpomínaní na minulost v retrospektivě, ke kterému se bohužel uchýlil i Fosse - o co sebekontroverznější stand-up komik Lenny byl, o to konzervativnější způsob Fosse pro biografii zvolil, zřejmě v domnění, že deziluzivní film, v němž různí vypravěči nabourávají celistvost fikce, dávajíc nám tím na vědomí, jak je celý příběh nakřáplý a neveselý, je problematický až-až). Vyprávění hrdinů nepopisuje v Duně danou situaci, nýbrž je do ní samo zapuštěno, je její součástí. Subjektivní hledisko vpisuje Lynch přímo do středu objektivní reality. Tento postup podemílá protikladnost naivního objektivismu a transcendentálního subjektivismu: naše realita není ani objektivní realitou, která je dána předem a je spojena s mnoha subjektivní perspektivami, z nichž vznikají její pokřivené obrazy, ani transcendentálním protipólem této objektivní reality, sjednoceným subjektem, který v sobě zahrnuje a konstituuje celek reality. Co tu máme, to je paradox mnohačetných subjektů, které jsou zahrnuty do reality, do ní zapuštěny. To, co se Lynch snaží ilustrovat, je tento dvojznačný a podivný status subjektivní iluze, která právě jako iluze (pokřivený obraz reality) konstituuje realitu: odečteme-li z reality tuto iluzorní perspektivu, ztratíme samotnou realitu, zatímco postavy z Lennyho ve vzpomínkách rekonstruují minulé události, které nemohou jakkoliv regulovat a na jejichž dění nemají žádný vliv. Název pro tuto patologickou zaujatost konstituující realitu zní anamorfóza. Jak se tato anamorfóza ve skutečnosti projevuje třeba u Holbeinových Vyslanců? Část scény, na kterou hledíme, je deformovaná tak, že své pravé obrysy získá jen tehdy, když se na ni podíváme ze zvláštního místa, z něhož se zbývající realita jeví jako rozmazaná: pokud barevnou skvrnu jasně vnímáme jako lebku, dosahujeme bodu, kdy se zbytek reality už nedá rozpoznat. Uvědomujeme si, že realita již v sobe zahrnuje náš pohled, že tento pohled je začleněn do scény, kterou pozorujeme, že tato scéna na nás již hledí. Jinými slovy řečeno, anamorfická skvrna opravuje běžný subjektivní idealismus tím, že vytváří mezeru mezi okem a pohledem: vnímající subjekt je vždy-již předmětem pohledu z bodu, který jeho zraku uniká - tak jako zrak samotný. Okřídlená námitka, která ztotožňuje diváka se sadistickým voyeurem, tu tak ztrácí platnost. Nevadí, že se díváme na filmy, co hrozí, je, že se film podívá na nás. () (méně) (více)