The Respectable Ladies of Pardubice
Režie:
Martin FričKamera:
Václav HanušHrají:
František Smolík, Jiřina Štěpničková, Eman Fiala, Ferenc Futurista, Terezie Brzková, Marta Fričová, Zita Kabátová, Jindřich Plachta, Jaroslav Marvan (více)Obsahy(1)
Historická komedie Počestné paní pardubické je zasazena do prostředí barokních Pardubic někdy kolem roku 1710. Základem byla divadelní hra dnes již zapomenutého a léta neuváděného autora Karla Krpaty "Mistr ostrého meče", a na první pohled připomíná slavný Cech panen kutnohorských. Humornou formou staví na pomyslný pranýř sobectví, falešnou morálku, pletichy a pokrytectví „počestných“ paniček, a do kontrastu k nim „osoby snížené“, rozvážného mistra popravčího a jeho lepou hubatou ženušku Rozinu. Film má historické jádro a opírá se o skutečné postavy dějin Pardubic: mistra popravčího Zelingera, purkmistra Martina Ignáce Kutnohorského a podivínskou hraběnku Terezii Eleonoru Ugartovou... Film byl uveden do kin na podzim roku 1944, v předposledním roce nacistického protektorátu, kdy pokračoval zostřený dohled německé cenzury. Přednost měla být dávána nekonfliktním, kostýmním filmům. Martin Frič a jeho spolupracovníci splnili tyto direktivní příkazy jen částečně. Do filmu se dostaly četné jinotajné narážky, kterými bylo české protektorátní obecenstvo upřímně potěšeno, a film patřil mezi nejnavštěvovanější filmy čtyřicátých let. Za povšimnutí stojí početný herecký soubor sestavený z předních osobností českého divadla. Obsazení herců i do malých rolí je uchránilo od hrozícího pracovního nasazení. Vedle dobře známých tváří se objevuje v tomto filmu i dcera režiséra Marta Fričová v roli Aninky. A ještě jedna zajímavost v obsazení: v malé roli uvidíte také Danu Medřickou, která krátce předtím debutovala ve filmu Skalní plemeno. (Česká televize)
(více)Recenze (90)
Povedená protektorátní historická komedie z období baroka o zkažené morálce pardubických měšťáků a zejména drben - tzv. počestných paniček, která je však aktuální dodnes. Tehdy měly Pardubice svého purkmistra, konšely a kata Jiřího, který měl za ženu pohlednou katovku jménem Rosina. Ta způsobí mezi místními drbnami neboli "počestnými paničkami! velké pozdvižení, když se vydá ven s čepcem na hlavě nebo když si sedne v kostele mezi ostatní. Místní berou katovské řemeslo jako cosi špinavého a nečestného, a moudrý kat, který pouze vykonává tresty, o kterých rozhodli soudci, se snaží své řemeslo ospravedlnit, ale marně. Rozhodne se tedy, že bude vykonávat jiné řemeslo. Jsou zde také rychtářův písař Prokop Trubka a mladá krásná slečna Anička Dražická, o kterou se stará podivínská hraběnka. Ti dva jsou do sebe zamilováni, ale hraběnka chce, aby si Aninka vzala starého purkmistra, protože se díky tomu spojí jejich polnosti, a na city své schovanky zvysoka sere. Do Pardubic dorazí na jakousi tajnou misi vysoký královský úředník, který řeší městské erby a místní počestné paničky chtějí za peníze nebo za svou počestnost erbovní titul. U hraběnky je zloděje přepadena její druhá schovanka baronesa Helena, ale ta zloděje překvapí a on nestihne nic ukrást. Jedna z těch nejpočestnějších paní pardubických vláká Prokopa do svého příbytku, aby ji učil hrát na klavír, a začne ho svádět (dal bych si říct). On je však čestný, a tak zhrzená panička začne vřískat, že jí chce Prokop znásilnit. Díky tomu o něm začne pochybovat také Aninka a rozhodne se zaslíbit purkmistrovi. Drbna Kostíková se dozví, že rychtářova dcera Dorlička si od katovky koupila očarované punčochy, díky kterým se do ní něm zabouchnout Prokop. Využije toho, zneužije dívku jako svědka a vyvolá konšelské slyšení, během kterého má být katovka konečně pokořena. Do Dorličky je celou dobu zamilovaný perníkář Flaška a ten Dorličku od svědectví uchrání, a tak má Kostíková opět smůlu. Jak řekl rychtář - "Kde husy tam štěbety, kde ženský tam klevety". Prokop se zoufale snaží získat Aninku a katovka zorganizuje jejich tajné setkání u sebe doma. Na schodech se schovává purkmistr a ten vyslechne jejich rozpravu a pochopí, že ho Aninka nikdy nebude milovat. Po cestě z katovny je přepaden neznámým lupičem, který mu sebere klíče od městské pokladny. Podezřelým je Prokop, který se chvatně chystá opustit město. Skončí dokonce na chvíli na mučidlech... Nakonec se všechno díky moudrému katovi vyjasní, zjistí se, kdo je skutečný zloděj a také je odhalen jeho nečekaný komplic ženského rodu. A tal si purkmistr podá s katem Jiřím ruku a tím jsou on i jeho žena Rosina zbaveni potupného stavu. Falešné paničky ji naoko přijmou mezi sebe, aby jim ukázala novou módu...Velice povedená komedie o jedné mladé lásce, hejnu rádoby počestných farizejských paniček a vykutáleném královském úředníkovi. Film s poselstvím, že jsme si všichni rovni bez ohledu na to, jakou profesi vykonáváme. ()
Komediální spojení historie, něčeho, čemu by se dalo říkat emancipace a taky manipulace mužů ženami pod pláštíkem (středověkého) pokroku. Chyby se najdou (třeba Jindřich Plachta by to svoje "Zatracený ženský pokolení" nemusel říkat každých pět minut), ale jinak je to nestárnoucí zábava. ()
"Žena kata"-"Mistra ostrého meče"-"Žena kata"-"Mistra ostrého meče povídám. Komu čest, tomu čest." Jiřina Štěpničková se v tomhle filmu rozjela jak zákon káže a dělá svýmu zatracenýmu ženskýmu pokolení opravdu čest vzhledem, výřečností i duchem. Jedna z nejvtipnějších komedií, která kdy u nás vznikla. ()
„A proč se perou?!“ - „Pro nějakou ženskou povětrnou! - „Vždycky, když mám pěkný těsto, tak se semele nějaké lotroctvo, zatracený ženský pokolení!“ Chudák rychtář, chvíli pokoje mu nedají…Počestné paní pardubické jsou spíš úsměvnou moralistní satirou než komedií jako takovou. To ovšem neznamená, že by se u ní člověk nebavil. Ani ne tak koncentrací hlášek jako spíš kreacemi protagonistů, z nichž se mnozí vyřádili a jejich postavy tu a tam rozesmějí. Plachtův Rychtář („Kde husy tam štěbety, kde ženy, tam klevety, zatracený ženský pokolení!“), svérázná hraběnka Brzkové, jedovaté paničky (Valentová, Bušová, Medřická), ušlápnutí manželé (Kohout, Kreuzmann) či správňácký „katovský“ pár Smolík a hlavně Štěpničková („Ale já se ti do toho nechci plést, dělej, jak myslíš.“), ti všichni umí vyloudit úsměv na tváři. Oceňuju i snahu o dobovost (nejvíc zaujmou pěkné kostýmy a… ehm, nejedna dmoucí se hruď), naopak škoda je uspěchaného konce. Za mě slušné 4*. „Řekni jim tam své mínění!“ - „To jako myslíš tvé mínění?“ ()
Sice mi bylo vždycky líto, že ta krásná paruka Jiřiny Štěpničkové, na které byla postavena dobová propagace, byla skutečně jen pointou celého filmu, ale jinak je to skvělá věc. Ideální k závěru Protektorátu s kohortou hvězd epilogujících (Kabátová) i právě nastupujících (Medřická). Člověk si pošmákne hláškujícího Plachtu, sexy dekoltovanou Bušovou i lieblinga Nezvala. ()
Moje babička byla z Pardubic. Manželství mých prarodičů byl pravděpodobně nejharmoničtější vztah, jaký jsem v životě poznala. Už nikdy se asi nedozvím, jestli: "Ale jak myslíš, Jiří. Ty máš vždycky pravdu." je obecně na Pardubicku užívané, nebo to babička převzala z tohoto filmu, ale zaznívalo to pravidelně po té, co babička rozhodla o chodu věcí příštích. Pro rodinnou pohodu a harmonii i já doma opakuji: "Jak myslíš, Jiří, ty máš vždycky pravdu:" Katovka to měla v malíku a babička taky, není nad to učit se od mistrů. ()
Otakar Vávra měl Cech panen kutnohorských, Martin Frič zase Počestné paní pardubické. Oba filmy jsou roztomilé kostýmní historické komedie tak trochu francouzského střihu, oba mají krásnou výpravu, jsou profesionálně natočené a na špatného herce v nich vlastně nenarazíte. Jenže tenhle se mi líbí o něco víc, za což vděčí především rázné Jiřině Štěpničkové, uhrančivé Zitě Kabátové, Jaroslavu Marvanovi, Jindřichu Plachtovi ("Zatracený ženský pokolení!") a také Daně Medřické, která o sobě už v této nevelké roli dala jaksepatří vědět. ()
Tak tento komentář píši v Pardubicích, ke kterým mám jistý citový vztah, a alespoň je to originalní. Nebojte jestli budu psát komentář třeba k Útěku ze Sibiře, nepojedu tam!;-) Nicméně k filmu -mistr ostrého meče má ženu ostrého jazyka. Myslím, že film diváky odvedl o všedních i nevšedních problémů války, i když pár jinotajů se do filmu podařilo schovat. ()
"Vždyť jsou všechny stejný..." V rámci české kinematografie té doby učiněný klenot. Výtečně napsané, skvěle zahrané... ()
Jedna z nejpovedenějších komedií své doby. ()
Na to, aké intrigy sa tu splietajú, tak je tento film veľmi sympatický a príjemný na pozeranie. V podstate z toho mohla byť aj poriadna dráma. Len o čom to bolo, kto koho podrazil a komu o čo šlo, mi bolo jedno a nakoniec som to ani príliš neriešil a nechal sa iba unášať samostatnými scénami. Končí to tak, ako to končí, nechcem spoilerovať, ale vzhľadom k jednej konkrétnej udalosti akoby bolo všetko ostatné druhoradé. Frič proste vedel, ako upútať a vo svojej dobe to mohlo byť veľmi populárne. ()
Banda pitomých (malo)měšťaček tolik typických pro český historický film má tentokrát opravdu silnou protivnici - úžasnou katovku Rozinu - být holka, chci být jako ona:) A nešlapte mi na kůži! ()
Počestné paní pardubické sú spoločne s Cechom panen kutnohorských dva kvázihistorické filmy, ktoré sú plné známych hercov tej doby, zúfalo sa snažiace o vtipnosť, namiesto ktorej vychádza moralizmus a trápnosť. Preto ich oba považujem v dnešnej dobe prakticky za nepozerateľné. Samozrejme, že nejakého nostalgika alebo milovníka prvorepublikovej kinematografie oba filmy potešia, i keď netuším, ktorý z nich viac. ()
Pardubické pani nie sú v súčasnosti počestné a tu vidíme, že neboli počestné nikdy. Inak celkom dobrá veselohra o ženách, ale od smiechu som sa nepopukal. ()
Výborná a přitom určitě ne tak často reprízovaná veselohra páně Friče. Byla-li by, určitě bych ji někdy viděl, takto jsem s překvapením zjistil, že jsem (ne)počestným paním pardubickým nahlížel do živůtku opravdu poprvé. O to byl možná zážitek ale lepší. Kostýmní historická taškařice v závěru s kriminální zápletkou baví celou stopáž. Herci si své role evidentně užívali a vycizelované dialogy ve staré češtině tu prásknou jako bič, onde pohladí právě svou zdobností. Ze všech vynikajících bardů (a bardek) bych rád zmínil uvztekanou paní hraběnku v podání Terezie Brzkové, vidět tuhle hodnou babičku jako lakotnou cholerickou osůbku byl zážitek sám o sobě. "Jděte pryč, pryč, pryč, pryč" Pamatovat si pak pochopitelně budu i živočišnou mrchu (a její dekolt) Heleny Bušové či památný "souboj" katovky Jiřiny Štěpničkové a počestné ženy pana Kostíka Medy Valentové před soudem. "Nelez mi na kůži!" Nelze jinak než za plný počet. ()
Znamenitá Krpatova divadelní hra, která si mezitím získala sympatie především mimopražských diváků se zásluhou brilantního filmového scénáře proměnila ve vycizelovanou, sžíravou satiru posmívající se všem tmářům, pokrytcům, cizoložníkům i zuřivým strážcům morálky a mravopočestnosti. Epizody ze života ctihodných občánků, pohybujících se po pardubických ulicích a ryncích osmnáctého století, jsou ve filmu poskládány tak, aby se divák ani na okamžik nenudil: nechybí humor, inteligentní, hravý, veselý, a také láska a intriky, s nimiž lze dosáhnout lecčeho nekalého. Vyrovnanému hereckému obsazení kraluje výtečná Jiřina Štěpničková, která zas a znovu potvrzuje svůj výrazný komediální talent, a Terezie Brzková, jejíž nesnášenlivá, panovačná hraběnka je zajímavým kontrastem k dobrotivé, laskavé babičce Boženy Němcové. Zatím jen zpovzdálí se dere ke slovu nová krev, generace nejmladších hereckých osobností, už tady ovšem naznačující leccos z pozdějších velkých kreací (dryáčnická epizoda tehdy sotva čtyřiadvacetileté Dany Medřické). Vkusný, ironií nabitý snímek z jednoho historického zastavení v dobách dávno minulých a ne právě marných, je dalším z početné řady nadčasových děl Maca Friče, který se po dvou prominentních zakázkách pro německý Pragfilm opět vrátil ke svému věrnému "barrandovskému" týmu. ()
Počestné? Fuj. Třikrát. ()
Starosto ať mi neleze na kůži! Kat - mistr ostrého meče, kat - mistr ostrého meče. Báječná veselohra s plejádou skvělých herců. ()
Nafintěné paničky ala bába Kelišová fakt nemusím... - 19. 9. 2011 - 15% ()
Nechci se seknout, ale domnívám se, že jde o nacisty nepoznanou apologii pronásledovaných židů - středověká stigmatizace se týkala i jich vedle katů. Nabízí se to i vzhledem k tomu, že rodiče (tzv. smíšené manželství) herečky Heleny Bušové byli internováni v ghettu Terezín. ()