School for Fathers
Režie:
Ladislav HelgeScénář:
Ivan KřížKamera:
Ferdinand PečenkaHudba:
Gustav KřivinkaHrají:
Karel Höger, Blažena Holišová, Josef Mixa, Ladislav Pešek, Vladimír Hlavatý, Marie Vášová, Rudolf Hrušínský, Stanislav Neumann, Helena Kružíková (více)Obsahy(1)
Učiteli Pelikánovi se nevydařilo manželství, a proto se dal z Brna přeložit do okresního městečka. První Pelikánovy dojmy z nového působiště nejsou povzbuzující. Mladému řediteli školy jde spíše o statistiky a slavnostní projevy než o skutečnou pedagogickou práci. Pelikán zjistí, že nedostatky školy i žáků jsou zakrývány ideologickými frázemi o "třídním uvědomění", které využívá zejména syn předsedy okresního národního výboru Vašík Janouch. Děti nemají rovněž předpokládané znalosti a Pelikán musí některým snížit klasifikaci. Špatné známky dostane i Vašík. Učitelova přísnost nenajde u rodičů pochopení a Janouchova manželka zorganizuje proti němu štvanici. Jediného příznivce má Pelikán v mladé kolegyni Andulce Novotné. Přes zlobu rodičů si Pelikán získá důvěru dětí. Další aféra však učiteli vezme zbytek síly v boji proti nepoctivosti a pokrytectví. Zastane se malého Lojzíka Kotačky, jemuž Vašík rozbije kolo, a přispěchá na pomoc Lojzíkově matce, kterou ohrožuje její druh. Občané svolají schůzi a žádají Pelikánovo odvolání. Za Pelikána se postaví Janouch, ale je pozdě, zklamaný učitel mezitím odjel. (oficiální text distributora)
(více)Videa (3)
Recenze (103)
Docela slušný souboj o divákovy nervy. Od samého začátku mám pocit, že se mi chce utéct někam hodně daleko. Atmosféra totalitárního maloměsta versus Högerův naivní humanismus a vedlejší kritika sociálních poměrů na pozadí fascinující role Rudolfa Hrušínského. Není to úplně čisté a sem tam malinko přepjaté, ale duševní křeč mě opustila až se závěrečným odchodem hlavního hrdiny a následné vzpamatování mého já trvalo déle, než jsem předpokládal, takže ano. ()
Přelomový snímek, který i dnes dává znát svou silů, ačkoliv brzy po něm přišly přesněji mířené rány na samotný systém. Zde se ještě ústřední konflikt nese v rovině konkrétního případu, nešvaru, s kterým by se měla naše společnost vypořádat. Žádné dotažení do absurdnosti ani ironie, jen pronikavý pohled na problém výchovy dětí s celospolečenským přesahem. Snímek se ke konci začne jevit trochu schematicky jako poznání chyb, které vede k nápravě, ale pak přijdou další ústrky a nevraživost a Pelikán svůj boj vzdává a s hořkostí odjíždí a někteří si až pozdě začnou uvědomovat, na čem mu záleželo. Tím Helge dokázal, že jeho film nepřestane působit od začátku do konce. Höger je naprosto přesvědčivý, dětští herci dobře vybraní, ale i tak se ještě objevují černobílé postavy a trochu přebytečná milostná zápletka. Přes tyto nevelké vady na kráse by však byla škoda opominout toto dílo, stojící v základech českého filmového fenoménu 60. let. A že ty základy vůbec nejsou mělké... ()
Reziser Ladislav Helge je mi len trochu znamy, a film je to tak trochu budovatelsky, tak trochu psychologicka drama. Vyborna namet o ucitelovi, ktory sa z mesta /Brno/ prestahuje na vidiek do istej skoly. A zisti nelichotive skutocnosti. Pochopenie pritom nema ani u rodicov ani u kolegov v praci. Vyzdvihujem najma Karla Hogera /Krakatit 1948 od Vavru/, , Rudolfa Hrusinskeho /Spalovac Mrtvol/ Stellu Zazvorkovu a Blazenu Holisovu /tento film je jej filmovym debutom, neskor natocila aj Kladivo na carodejnice, tiez s O. Vavrom/. 89 % ()
Upřímná výpověď v marasmu padesátých let? Ano, Ladislav Helge si pojistil váženého gentlemana Karla Högera a rýpnul si do srdce každého státu - do jeho vesnice. Patriotem by ho ten rok asi nikdo nenazval a to je Helge přitom jen lehounce ostrý a spíše laskavě konstatující. Na hony vzdálen tvrdé obžalobě režimu jako v šedesátých letech. Možná i proto je mi jeho líčení sympatičtější. Helge není unáhlený v závěrech a popis nejednoho charakteru by se ideologicky vůbec nedal ohnout. Högerův učitel je taky věrná postava, která není dějem hnána ani do temna, ani do omilostnění. Je jen na divákovi jestli přijme východiska, režisér ho nenutí citově či jinak. Helgeho problém tkví v jeho málo výrazném režisérském rukopise. Vždy se dobře vyjádřil, ale nešokoval a nemohl být hvězdou. Taková je Škola otců. Laskavý film bez povyku. Proč ne, navíc stále poměrně aktuální... ()
Galerie (6)
Zajímavosti (9)
- Film Ladislava Helgeho film ve své době velice přínosný tím, že pravdivě a odvážně zobrazoval skutečné pocity a myšlenky obyčejných lidí. Kvůli tomu byl však ostře kritizován na 1. festivalu českých a slovenských filmů v Banské Bystrici pro "bezvýchodnost" a "zkreslování vedoucí úlohy KSČ ve školství". A tak se po roce 1969 ocitl v trezoru. (Karlos80)
- Helgeho režijní debut a zároveň začátek spolupráce se spisovatelem Ivanem Křížem, podle jehož knih natočil celkem čtyři snímky (ze svých celkových sedmi) – jedná se ještě o Velkou samotu (1959), První den mého syna (1964) a Stud (1967). (Rattlehead)
- Film se natáčel ve Frýdlantě v Čechách, Mikulově, na Sirotčím hrádku Klentnice a Kozím hrádku Mikulov. (Cucina_Rc)
Tvůrci "Školy otců" (včetně debutujícího L. Helgeho) roku 1958 získali státní cenu (s čestným titulem Laureát státní ceny Klementa Gottwalda), ale hned příští rok byl jejich film "pokárán" na neblaze proslulém bánskobystrickém sjezdu. Film podle kritiků, z nichž mnozí dílo ani neviděli (!), příliš negativisticky nazíral na skutečnost. Z distribuce byl po sjezdu stažen také druhý Helgeho film - Velká samota . Co je na Škole otců tak podvratného, že se dostala do nemilosti? A jaký je to vlastně film? Učitel Pelikán se pro neshody v manželství nechá přeřadit na školu v maloměstě (exteriéry vznikaly v Mikulově). Mladý ředitel mu jeho třídu představí jako vzornou - a skutečně, ve třídních výkazech mají žáci téměř samé výborné. Pelikán však brzy začne procitat do reality, která je mnohem černější. Žáci mají jedničky, neboť jejich starý učitel byl benevolentní a dobré známky jim dával na popud ředitele, který usiluje o nejlepší bodové ohodnocení školy i o uspokojení rodičů, kteří na stavbu školy přispěli svými penězi a teď nechtějí, aby z "jejich" školy nosili potomci zlé známky. Učitel Pelikán ale nechce dávat známky zadarmo, neboť moc dobře ví, že tudy nevede výchovná cesta. Hodnotit žáky podle společenského postavení jejich rodičů se mu příčí už docela. A právě v jeho boji proti "zásahům zeshora" a kritice ředitele se film možná znelíbil komunistickým úředníkům... Postavy filmu občas zavánějí schematismem (zanedbávaný, ale férový žák Kotačka), ale celkové vyznění filmu se ve všech směrech vyhýbá happy-endu, tedy schematu nejčastěji používanému. Závěrečná sebekritická scéna na rodičovském shromáždění už nemůže vyvážit ztrátu Pelikánových iluzí, ani jeho pocit "že neprohrál, ale odjíždí z bitvy raněn". Postavou, která přes svůj malý prostor v příběhu projde zajímavým vývojem je starý učitel (v podání L. Peška). Na počátku filmu se dostane do otevřeného konfliktu s Pelikánem, jemuž radí, aby se "tu raději do ničeho nepletl", později se ho zastane na plese, ale jeho čin ústí v prohloubení "uctívání" jeho osoby ze strany vesničanů ("Vy jste byl vždycky dobrý!"). Na konci se ale jasně postaví proti kariéristickému řediteli a tím i na Pelikánovu stranu. Na té je po celou dobu mladá učitelka Novotná (B. Holišová), jejíž úcta a nenápadné milostné vzplanutí k Pelikánovi tvoří další z nakonec tragických vyústění filmu. Happyend film nazančuje jen v příběhu Kotačky, jež se svou matkou stěhuje od despotického opilce Mlčocha (R. Hrušínský), avšak i zde je šťastný konec částečně devalvován chlapcovým zklamáním z učitelova odchodu. Hořkost Pelikánovy cesty domů tak mírně oslazuje jen možnost opětovného sblížení s manželkou (drobná role Vlasty Chramostové), jež bylo naznačeno při její dřívější návštěvě. Postavou, která v konečném součtu trpí plakátovostí nejvíce, je matka žáka Janoucha, která haní Pelikána anonymními dopisy, provokuje kampaň proti němu a svého syna vždy slepě hájí. Škola otců si sice nezachovala tak silný náboj jako například Krejčíkův Vyšší princip , avšak i dnes zůstává filmem, který mimo jiné probouzí emoce a pocit soudržnosti s hlavním hrdinou. Pomluvy, které směřují na jeho adresu, a nespravedlnosti, kterých se mu dostává, jsou hlavními prostředky aktivizace soudržných divákových pocitů. Proti ukřivděným a vzpupným žákům i zaslepeným dospělým je obtížné bojovat a divák to skrze Helgeho film dokáže vycítit. () (méně) (více)