Přítelkyně z domu smutku

Co mě na tomto čtyřdílném televizním filmu dost bavilo, byly herecké výkony a to především ve vedlejších rolích. Herecké výkony byly bez rozdílu super. To ostatní mě až tolik neoslovilo. Všechno většinou jen velmi pomalu inscenované, prostředí vězení však docela věrohodně podané, ačkoliv Bočanova režie byla hodně obyčejná a hnusně televizní, anebo to bylo tou vyloženě hnusnou kamerou. V podstatě je to dobré, ale spíše jen v jednotlivostech, než jako celek. 60% (28.11.2011)

Více, než režií, která si mohla lépe pohrát se střihem a občasnou rozvláčností, film zaujme hereckými výkony. I sama o sobě excelentní Ivana Chýlková musela valit zraky na to, co předváděla Jiřina Bohdalová. To byl prostě úlet. Jako se T. A. Edison narodil pro vědeckotechnické vizionářství, tak tato paní pro hraní. Byť by se jistě našly shodné rysy, bylo tam dost odstínů, jimiž svou Helenku odlišila od svého dalšího retardovaného alter ega, Fanny. Helenka byla navíc první. Vynikající byla i Simona Stašová, Zdena Hadrbolcová, či Vilma Cibulková. 80% (28.04.2014)

Takový zdařilý český seriál se hned tak nevidí. Ivana Chýlková zvládá svou Martu s přehledem, občas z ní až mrazí. Depresivní a strohé vykreslení věznice přispívá k tíživé atmosféře. Pohledům Michala Dlouhého alias vyšetřovatele jsem nedokázala čelit ani přes obrazovku, přítelkyně z domu smutk byly různorodé a většinou i přesvědčivé. (25.02.2007)

Po roce 89 vznikla ve filmu a televizi řada věcí, které se vyrovnávaly s nedávnou minulostí. Jenže v roce 92 se už lidi zase chtěli začít spíše bavit. Za druhé, v té době bylo v televizi "přechýlkováno". Snad proto to tenkrát nemělo takový ohlas, jaký by si to zasloužilo. S odstupem času ale nutno říct, že se to vážně povedlo. S překvapivými a velmi neobvyklými postavami Jiřiny Bohdalové a Heleny Růžičkové. (08.07.2012)

Ivana Chýlková se představuje jako vězeňkyně čekající na rozsudek v komunistickém kriminále. Každá cela vypadá stejně, jídlo je každý den stejné, jen spoluvězeňkyně se mění. Každá si sebou přináší svůj příběh plný lží, podvodů a traumat. Ivana Chýlková jako Marta si pokládá otázku, která visí ve vzduchu po celou dobu sledování seriálu: "Je součástí naší osobnosti i ta lež o tom, kým jsme?". Propracovaná hra identit, která má zásadní prostor především proto, že kriminál nabízí bezprostřední anonymitu. Vězni o sobě nechtějí mluvit, jelikož z valné většiny to není nic, čím by se člověk mohl chlubit. Dalším důvodem je přirozená nedůvěra vůči celému vězeňskému prostředí. Není ale možné projít vězením bez sociální interakce s druhými - přichází tedy na řadu fantazie. Vypravěč nám odhaluje motivace jednotlivých postav, které přímo nutí k tomu, abychom si přečetli knihu. Tísnivá atmosféra v kombinaci s agresivitou jednotlivých postav přináší obrovskou frustraci. Retrospektivní vsuvky v podobě Martiných rozprav s otcem, který ji připravuje do vězení, nám odhalují naivitu představ. "Ve vězení jsme byli svobodnější než nyní"...ano, člověk se zbavil té hrozné možnosti volby, zodpovědnosti, nemusel přemýšlet nad tím, jak bude trávit svůj volný čas. Zbavil se všech těchto myšlenek a zbyla mu vnitřní svoboda...nebo nesvoboda. Záleželo na tom, s čím tam člověk přicházel. Marta do kriminálu přichází jako čistý člověk, který je vnitřně svobodný, drží se svého přesvědčení a její morální povýšenost ji pomáhá projít každou celou i každým lidským příběhem. Jak bylo již níže uváděno, paní Kantůrková se vykresluje v příliš jasném světle, které brání divákovi v tom, aby se Martě dostal pod kůži. První díl byl v tomto ohledu lepší, než ostatní jelikož Marta ztrácela nervy a vyrovnávala se se ztrátou důstojnosti. Oproti tomu ostatní postavy jsou neuvěřitelně propracované, šedé charaktery v šedém lidském prostředí, které mají dobré i špatné vlastnosti. (20.11.2022)