Příběh služebnice

Nechcem povedať, že dnes nevznikajú dospelé dystopické sci-fi, ale tvrdím, že s podobným námetom, čiže ženskou hrdinkou vzdorujúcou systému, určite nie. Ak by dnes ponúkol niekto podobný scenár ľubovolnému štúdiu, ihneď by sa sem dosadila hrdinka v teen veku, odstránilo by sa znásilňovanie, popravy by boli snímané viac z diaľky a temnota by sa navodzovala špinavými kulisami. Schlondorf umne aktualizuje tému na dobu vzniku, je to akási reakcia na rozrastajúcu sa emancipáciu predovšetkým vo vyspelom západe a zároveň extrémna reakcia mužstva na ňu. Teda okrem tej kritiky pochybných náboženských skupín. Mne sa páči, že táto blízka budúcnosť vyzerá presne ako súčasnosť počiatku 90. rokov, pretože tým viac odkazuje na problémy súčasnosti a režisér upozorňuje iba na podstatu témy a nie na opulentný vizuál, ktorý by zbytočne na seba upriamoval pozornosť. Film sám o sebe však mohol byť lepší. 70%. (14.01.2015)

Upraveno v září 2021. Film Příběh služebnice je vlastně melodramem v extrémně patriarchálních podmínkách života. Volker Schlöndorff vychází ze stejnojmenného románu kanadské spisovatelky Margaret Atwood z roku 1985, ale jeho záměr se ne zcela vydařil. Výsledek působí spíše jako klaustrofobické melodrama, než hříčka o starozákonní militantní totalitě. Z románové předlohy i z filmu je cítit ženský vzdor k mužskému pohlaví, což sice pudově přijímám se skřípěním zubů, ale s ohledem na moderní dějiny člověka je pochopitelný. Margaret Atwood otevřeně naráží a též doráží na patriarchální řád běhu světa z podhledu vlastních zkušeností, ale využívá i dobové reálie Spokojených států, západního vyspělého světa, východních totalit a muslimského fundamentalismu. Zvláště ostře to schytávají politické a náboženské atributy doby ze Spokojených států, byť inspirace je čerpána z vícero míst. Filmová adaptace zůstala na půli cesty, úchvatné je barevné rozložení i choreografie obrazu z náchylností a fantomů, ale satira politické hrozby prohrává s romantickou operou melodramatické potřeby lásky. Hrdinkou příběhu je Kate, neboli Offred (průměrná Natasha Richardson), žena, kteráž v zákeřných ohybech osudu pragmaticky přijímá úlohu otrokyně, aby přesto nepřestala doufat v záchranu a lásku. Hlavní mužskou postavou je velitel (příjemný Robert Duvall), jeden z nejmocnějších mužů ve státě Gilead v patriarchálně teokratickém totalitním uspořádání moci. A každá moc má privilegované postavení. Důležitou postavou příběhu je Serena Joy (zajímavá Faye Dunaway), velitelova manželka v jistém sebezapření a v žárlivé obezřetnosti z běhu životních pravidel a zákonů. K významnějším postavám patří také velitelův osobní řidič a jeho pravá ruka Nick (průměrný Aidan Quinn) a kamarádka Kate, rebelující a zlomená systémem Moira (zajímavá Elizabeth McGovern). Z dalších rolí: příkladná vychovatelka služebnic "teta" Lydia (Victoria Tennant), služebnice a členka odboje Ofglen (Blanche Baker), psychicky labilní služebnice Janine, neboli Ofwarren (Traci Lind), nebo služebnice světící kněz (J. Michael Hunter). Film Příběh služebnice má sic své drobné kvality, ale i ty vlastně poslouží ku prospěchu a zdaru romantického melodramu za extrémních politických podmínek. Nepovedená to masturbace, která započala jako příslib nevšední orgie s konkubínou. (02.04.2011)

Dystopická sci-fi je osobitým Schlöndorffovým "předpostmodernizačním" vkladem do diskusí o budoucnosti civilizace, jak byly vedeny na přelomu druhé a třetí třetiny minulého století. Více než k Zamjatinovu románu MY ukazuje k Londonově ŽELEZNÉ PATĚ nebo Čapkově BÍLÉ NEMOCI a evidentně pracuje s myšlenkovým světem stále současné americké náboženské fundamentalistickí pravice, která v některých ohledech připomíná postupy a techniky militantního islámu (např. KKK). Herecké výkony odpovídají zvolenému žánru, tj. více hrají do dějových linií než do individualizovaných postav, což je v případě tohoto žánru specifická nutnost. Svěže odvyprávěný děj směřuje k odhadnutelnému závěru a viditelně naznačované naději. V dějinách sci-fi jde o jedno z jejích standardních témat, v dějinách kinematografie hraného filmu o nadprůměrně odvedenou koprodukční práci, z pohledu diváka o nevšední podívanou na téma, jež je dnes opravdu aktuálním nevšedním diváckým zážitkem. (12.05.2011)

Zajímavá utopická představa co když se nad ní zamyslíme nemusí být v dálné budoucnosti tak utopická úplně. Celkem chytlavě podaný děj, kde se ovšem snaží navodit dojem postapokalyptického rozložení světa po několika nukleárních katastrofách pomocí několika málo míst, kde hlavní hrdinka často chodí sem a tam. Herecky jde o slušný průměr, ze kterého vybočuje speciálně Robert Duvall, jehož pojetí onoho množícího rituálu je opravdu dokonalou ukázkou toho, jak se vážný moment dokáže změnit v celkem úsměvnou hříčku. Od režiséra cenami ověnčeného Plechového bubínku Volkera Schlöndorffa bych ale přeci jen čekal o něco víc. Atmosféra je ovšem oproti pojetí na velmi dobré úrovni, takže máte takový znepokojivý pocit z toho, aby k něčemu podobnému doopravdy nedošlo. Ta hra s vírou, která je sama osobě dost nebezpečnou zbraní a za kterou se schovávají časté nepravosti tohle právě krásně ukazuje. Pod patrným vlivem evropské tvorby tak vnikl slušně mrazivý příběh, který bych zas až tak úplně nevydával za sci-fi a jemuž dávám 3 a půl hvězdičky. Proč tak málo? Protože taková předloha by snesla větší propracovanost a depresivnější dekorace. (17.10.2004)

"Buď pochválená plodnosť!" - Z tohoto námetu sa dalo vydolovať viac, ako sa Schlondorffovi zmestilo na lopatu ... Miestami mi to pripadalo, ako keby som sa díval na Hallmarkovskú televíznu etudu, kde mi za pravdu dávali niektoré exteriérové scény, ktoré by sa dali zmáknuť aj v košickom televíznom štúdiu za dva dni ... Chýbali tam hlbšie psychologické prierezy a tak sa plávalo len na hladine. Jednou scénou, ktorá bola hodná mena režiséra Plechového bubienka je scéna potrestania jednej Služobnice a jedného "zvrhlíka" za hromadnej prítomnosti bielo-modro-červených skupín prizerajúcich sa účastníkov tohoto aktu ..... Resumé : 2,85 * (15.01.2007)