Drsná Planina

Až na malinký kousek ideologie ve formě prozápadního špiona Karla Hlušičky je tohle překvapivě dobrý film zobrazující prvopočátky vzniku SNB (tehdy ještě za účasti opravdových válečných veteránů a bez pejorativního nádechu, který přinesla až doba následující) a boje s banderovci a podobnými bandami v pohraničí. A přiznejme si, že Zlata Adamovská byla nádherná a s Ivanem Vyskočilem tvořili naprosto uvěřitelný pár. Když jsem film viděl poprvé krátce po jeho uvedení do kin, nemohl jsem potom několik večerů usnout, tak mě sebrala právě Zlatina smrt. Jde o jeden z posledních opravdu dobrých Soukupových filmů. (26.03.2010)

Spolu s Králem Šumavi další povedený filmek z českého pohraničí v období pár let po válce s hvězdným obsazením. Vybydlené vesnice se postupem doby začínají opět zaplňovat, hlídky slouží 12 ti hodinové směny, aby chytali německé záškodníky, po únoru 48 přeběhlíky co chtějí na západ..ne všichni pohraniční vojáci tuto dobu ale přežijí ... (27.06.2007)

Úvod, který jako by vypadl z těch nejklasičtějších spaghetti westernů, se mi dost líbil. Stejně tak i jeden nečekaný moment, jenž hned v zárodku utnul otřepaně vypadající romantickou zápletku. Dál už toho v Drsné planině ovšem příliš nebylo. Ne že by se jednalo o vyloženě špatný film, ale jakkoliv sympatičtí herci zkrátka neměli co hrát, scénář byl s každou další minutou chatrnější a chatrnější, a když děj dospěl k únoru 1948, dočkal jsem se i nějaké té ideologie a naděje na průměrný film vzaly za své... Všechno bylo nudné. Mít lepší scénář, byla by Drsná planina dost možná nejlepším filmem Jaroslava Soukupa. Tedy... Ona jím možná je i tak, co si budeme povídat, že, ale to neznamená, že ji chválím. Dvě a půl. (09.10.2011)

Film o těžkých začátcích naší Pohraniční stráže v době, kdy nebyla ještě kádrově ani materiálně dobře vybavena a kdy pouze se samopaly v rukou střežili naši pohraničníci čáru na Západ, z něhož se vraceli do svých domovů Sudeťáci, aby pobrali ukrytý majetek, a kudy procházeli lidé, kteří s námi nechtěli sdílet a budovat společnou republiku nebo pouze toužili po dobrodružství. Děj je vcelku jednoduchý a průhledný, vadily mi některé nesrovnalosti, např. sníh na počátku října, ale zvláště ti zarostlí pohraničníci, takové máničky, jaké měli Bartoška, Potměšil a jiní, tehdy nebyly. Nenudil jsem se, ale čekal jsem víc. (06.12.2018)

Ochrana státní hranice byla v nedávné době zase in a tzv. Schengenský prostor se rozplynul jako protilátky po druhé dávce očkování, a tak jsem si připomenul pro dnešní mládež už neznámé povolání, tedy dříve tak nepostradatelného a hrdinného pohraničníka. Jméno režiséra  sice trochu děsilo, ale  major Maisner (dej mu pámbu věčnou slávu) tu ještě žádné opičky nedělá a byť to nejsou ani žádné Pěsti ve tmě, tak ani  velký průser. Samozřejmě je třeba si odmyslet tehdy neodmyslitelnou režimní poplatnost, která však zrovna tady není něčím nesnesitelným. V některých případech je to i spíš k pobavení,  třeba scéna s vysíláním Svobodné Evropy, kde hlas a tón moderátora připomíná slavné proslovy páně Urválka.   Až polodokumentární styl vyprávění, kde si k žádné postavě nelze budovat příliš osobní vztah, snad s výjimkou dějové linie kolem Ivana Vyskočila, pak podobnému tématu svědčí a z mého pohledu na český film i nebývale chytlavá hudba Zdeňka Bartáka rovněž potěšila.  Na druhou stranu, ač tu zahyne celá řádka i hlavních postav, bez emocí to tak úplně přece jen nefunguje a  ústřední Bartoškův studený psí čumák hrdinného asexuála byl po celou dobu zkrátka a jednoduše otravný.  Tři dávky, rozkaz zněl jasně, nesmí projít... (24.07.2021)