Pupendo
Pupendo
Pupendo
Režie:
Jan HřebejkScénář:
Petr JarchovskýKamera:
Jan MalířHrají:
Bolek Polívka, Eva Holubová, Jaroslav Dušek, Vilma Cibulková, Jiří Pecha, Lukáš Baborský, Nikola Pešková, Matěj Nechvátal, Jan Drozda, Pavel Liška (více)Obsahy(2)
V novém filmovém vyprávění autorského týmu Pelíšků a Musíme si pomáhat se opět přeneseme v čase, tentokrát těsně před orwellovský rok 1984. Do časů, kdy historie v Čechách odplývala pomalu jako kalná voda řeky Vltavy, která obtéká periferní pražský Libeňský ostrov. Do doby, kdy ovzduší lehce zavánělo zatuchlinou, podobně jako slepá ramena a zátočiny téhle středoevropské řeky. Ocitáme se v době, kdy generaci pražského jara 1968, pamatující záchvěv násilně přetržené svobody, protéká život mezi prsty jako líně plynoucí říční tok, který zanáší dávné iluze naplaveninami a bahnem... Hlavní postavou filmu Pupendo je akademický sochař Bedřich Mára, který žije se svojí rodinou, manželkou - keramičkou Alenou a dvěma syny - Matějem a Bobšem v malém činžovním bytě na pražském nábřeží. Před lety musel z politických důvodů opustit místo vedoucího ateliéru na pražské Akademii. Z týchž důvodů není veden ani v oficiálním Svazu výtvarných umělců. Má znemožněno vystavovat a je odsunut na periferii zájmu a lukrativních zakázek. K osamělému rozjímání u rybářského prutu... Antipodem Bedřichovy netypické rodiny je rodina ředitele základní školy Míly Břečky. Soudruh Míla a jeho ambiciózní žena Magda, spolužačka Bedřicha Máry z Výtvarné Akademie, již drahnou dobu plavou s hlavním proudem, středem řečiště. Pro svá počínání nacházejí ospravedlnění v tradičním postoji té doby: "Někdo musí plavat s "nimi", aby situaci změkčoval, někdo se musí obětovat!", případně: "Proč bych měl zrovna já stát a šlapat vodu, když jiní plavou kraulem?" Vedle generace rodičů, odsouzené ke každodennímu pachtění za kusem žvance, je zde i generace jejich dorůstajících dětí. Tahle generace teenagerů si o snahách a postojích rodičů myslí své. Nevěří ve změnu k lepšímu. Od snah rodičů nic moc neočekává. Poflakuje se bezcílně předměstím, chodí za školu a čas ubíjí sněním o společném úniku za hranice všedních dnů. (Magic Box)
(více)Videa (1)
Recenze (631)
Akosi nikdy neviem prísť na to, čo si reálne mám o "Pupendo" myslieť. Je to pre mňa film, ktorý mi vždy prišiel divný, nie veľmi vtipný, nie veľmi zaujímavý a stojí to možno na pár scénkach, ktoré ma pobavili. Inak neviem povedať, čo na tomto filme je tak výnimočné, čo videli mnohí iní okolo mňa. Ja neviem. A možno ani nikdy chápať nebudem. Nebavilo ma to, nemal som nervy to sledovať do konca, vždy ma to dokonale unudilo a mal som pocit, že film absolútne nevie či chce byť komédiou, alebo drámou, alebo ako medzi sebou tieto dva elementy skombinovať. A výsledok je pre mňa potom rozsypaný film, z ktorého si nepamätám veľa. Jedine tú dávku nudy. Hodnotenie: C- ()
Jsem rád, že jsem filmy typu Pupendo nebo Musíme si pomáhat viděl znovu až v pozdějším věku. Tehdy mi nebylo ani dvacet a oba jsem vnímal všelijak, každopádně určitě ne tak pochvalně jako kouzelné Pelíšky. Návrat po letech ke snům o výjezdní doložce na dovolenou, k poselství budoucím generacím v podobě mozaiky ve vestibulu školy, ke společnému poslechu Hlasu Ameriky nebo k rodinné schránce přání mi totiž zatraceně chutnal. Sochař Mára před lety nesklonil hlavu a umělecké výzvy jsou mu tak od té doby zapovězeny. Rád si přihne, rád si posedí s prutem u vody, klesl k výrobě keramických prasátek. Přežívá s hubatou (a oddanou) manželkou a dvěma syny. A není mu úplně zle. Tu a tam debatují s jinou rodinou (loajální režimu), kterou zastupuje zejména Márova bývalá žačka a milenka a ředitel gymnázia. Mají k sobě blíž, než by se mohlo zdát. Zatuchlá a šedivá léta. Jan Hřebejk je v mnoha momentech naprosto přesný a zkušený. V práci s herci obzvlášť. Nehodlám nikoho z ústřední čtveřice výrazněji vyzdvihovat, ale Míla Břečka v hlučném podání Jaroslava Duška je kouzelný. Výsledek je plný nejen skvostných hereckých výkonů, ale i řady silných momentů a štiplavé pravdy. Díky za to! ()
25% -Vím, že jsem na tento film svým hodnocením asi zbytečně přísný, ale Pupendo mě jako diváka uráží. Je z něj cítit snaha léčit národní mindrák z komunismu. Nemám rád ani politiky, ani umělce, kteří z tohoto mindráku dodnes těží. Primitivní humor, když je na adresu někoho, komu scénárista nalepí na čelo slovo "soudruh", přestává být primitivním, že? Další film přeplněný hláškami, které si právem získaly mou jednu hvězdičku. Až podobné filmy přestanou být jen o hláškách, a budou se více zabývat fakty, v kině se nikdo ani neusměje... Ale my se přece chceme smát, ne? ()
Vzhľadom k nepriazni osudu som tento film zhlaidol až 17 rokov po jeho vzniku. Hřebejk v Pupende pracuje prakticky s rovnakou stratégiou ako Troška vo svojich Kameňákoch – daj dohromady 30 srandovných scénok a máš film. Kto s ňou vlastne prišiel ako prvý, neviem, oba filmy sú z rovnakého roku. Scénky v oboch filmoch idú jedna za druhou, nič by sa nestalo, keby tá z prostriedku bola na začiatku a tá z druhej štvrtiny v tej tretej. „Včera, dnes a zítra“ vs. „V sobotu večer, v neděli ráno“, Čechoslovák vie, o čom je reč. Avšak zatiaľ čo Kameňák som nedopozeral, lebo som to nedokázal, Pupendo mi postupne začalo pripadať ako rozbitá nádoba, ktorá sa zázračne spojila a ten pocit vystihujú pre mňa jedine slová klasika: „Dáma nebola najmladšia a nebola ani pekná. Pozoruhodné však bolo, že nepekné črty tváre mala usporiadané tak pekne, že sa z toho mohol človek zblázniť“. V závere režisér zaradil výhybku – Balaton je metafyzický ako Antonioni a groteskný ako Fellini. Tu naozaj mohlo fungovať máločo, ale vzniklo majstrovské dielo. Vďaka polodokumentárnemu drajvu sa z filmu bohužiaľ nedá odčítať, do akej miery tvorcovia pohŕdajú konformistami. Existujú totiž zlí konformisti, ktorí ubližujú, no a tí druhí. Nie každý je (či môže byť) typom hrdinu. Ak by bol, nepotrebovali by sme nebo. ()
Galerie (73)
Zajímavosti (55)
- Malou roli vedoucího pracovníka svazu umělců si zahrál syn básníka Františka Halase Jan Halas (1945–2010), povoláním publicista, novinář a rozhlasový redaktor. (sator)
- Scéna v bazénu se točila celý den a přestože měl Jaroslav Dušek (Míla Břečka) na sobě neopren a voda v bazénu byla 28 stupňů, byl tak prochladlý, že už nemohl mluvit, a tak bylo nutno pokračovat v natáčení druhý den. (sator)
- Kovová mince byla před provedením pupenda nabarvená na vystoupých místech na červeno, aby byl lépe vidět obtisk. (DexMASTER094)
Související novinky
Zemřel herec Jiří Pecha
Svět opustil další známý český herec. Ve věku 74 let zemřel Jiří Pecha, nejlepší kamarád a častý herecký partner Bolka Polívky. Asi nejvíc jej proslavila role anděla ve filmu Dědictví aneb… (více)
Život za "totáče" byl jedno velké pupendo. Pro Hřebejka, a hrdiny jeho filmu, tedy určitě, jak vyznívá z jeho líčení doby, co nenávratně vzala za své. Co bychom si bez toho Hřebejka počali, kdyby nám čas od času s vehemencí sobě vlastní nepřipomenul krušnou dobu v komediáním pojetí. Návrat do minulosti to však z filmového hlediska rozhodně není špatný. Za cíl svého vyprávění si tentokrát vybral rok 1984. Tohle datum spojuje nevelký okruh postav, které se mezi sebou přátelí, a kteří společně cítí, že nepolevující nesvobodné zřízení stále větší měrou zasahuje do jejich obyčejných lidských životů. Z ateliéru, ve kterém se postavy většinu času scházejí, udělali tvůrci něco jako poslední svobodnou baštu, proto se zde odehrává tolik scén, které slučuje a symbolizuje nezlomné malé vítězství nad presujícím a persekujícím režimem, včetně zobrazené nahoty (scéna s nahou Vilmou Cibulkovou), což se dá rovněž přeneseně aplikovat na bezmocnost postav, kterou do jisté míry vládnou. Hřebejk vsadil na pestrost a vyváženost charakterů s jejich postupným brilantním vykreslením až na hranici nenuceného absurdna. Jednotné protirežimní názory nabourává pouze přítomnost protichůdného demagogického charakeru pedagoga, jež vzal na sebe podobu uvědomělého vzdělance z vyšší vrstvy, který však postupem doby dojde k určitému poznání a uzrají v něm pochyby, na kterou stranu se vlastně dát. Jaroslav Dušek je na tyto postavy kadet. Protichůdnost charakterů obstaral především bohémsky smyšlející Bolek Polívka, ale i silné ženské charaktery ztvárněné Evou Holubovou a již zmíněnou Vilmou Cibulkovou, které to jistily takříkajíc odzadu. Mezi nimi pendloval sympaticky chvástavý blb Pavla Lišky a jeho originální hlášky, jež se v určitém ohledu staly jakýmsi vrcholem filmu. Na herce se Jan Hřebek mohl opět výrazně i výrazově spolehnout. Jiné výrazové prostředky používal jen sporadicky. Chytrost glosujících postav však zůstala zachována, což zajistilo pevné herecké zázemí se zdrojem vtipné eskalace i hořkých poznání a zklamání z neradostné až absurdní reality té doby. Pravda, někdy až moc absurdní a přepálené, pokud jde o tvůrčí hledisko. Jsou ve filmu místa, která Hřebejk neustál, anebo je posunul do příliš komické, málo věrohodné roviny. Spadá do toho i podivně koncipovaný závěr s dovolenou u Balatonu, který jakoby vypadl z jiného filmu, než doposud z toho, jaký divák sledoval. Espresivní vyostření není silnou stránkou režiséra Hřebejka. Snaha o kreativní vybalancování vychází jen někdy, je však překryta častým groteskním rázem filmu. Ten je někdy vítaný, ale trochu se z něj mohlo ubrat. Nejvíc asi vadí Hřebejkova inklinace k jednostrannému pojetí, že všechno v minulosti bylo špatné. Na to nepřekládá téměř žádné argumenty, a když tak jen velmi slabé, nebo jen čistě náznakové. Vychází v podstatě jen z toho, že divák bere dobu minulou za vyloženě špatnou, která nic dobrého nepředstavuje ani neskýtá, a pokud ano, je to jen nesmyslná absurdita té doby. No to tedy mě moc nepřesvědčilo, že by to bylo nějak maximálně kreativně odvedeno. Spíše naopak. Z toho pramení i častá roztříštěnost scén s nízkou kontinuitou, v níž si Hřebejk libuje. Film i tak po letech uzrál ve kvalitní studii groteskna a absurdna. Ve výsledku je tenhle počin satiricky svérazný, přičemž si ve větší míře zachovává komediální přehled i nadhled. A v tom je jeho největší síla. Mé hodnocení: 70% () (méně) (více)