Pupendo

Když se začne opakovat Holubová s dříve geniálním Duškem a nemají vás čím překvapit, tušíte zradu. Když se ale z Hřebejka poprvé stane otravný rutinér, je to skoro k pláči. S odstupem se tak Pupendo stalo předvojem krize českého filmu, kdy divák při zběžném zhlédnutí obsazení snímků jen málokdy nenarazil na jeden z osvědčených hereckých týmů nebo jejich kombinaci. Když pak taková situace nastane a vy jste otráveni, že vidíte pox-té scénu známou odjinud, nezbývá než čekat, až zase přijde Pavel Liška, rozčísne atmosféru svým nezapomenutelným výrazem a vepřovým hlasem pronese věčné moudro. Komplikovat nudně vystavěné rodinné vztahy volební urnou nebo sochařskou zakázkou, tomu říkám scenáristická bezradnost. Nafouknutá osobitá bublina totiž pořád zůstává jen bublinou. (17.04.2006)

Jednou to vyšlo, tak proč to nezkusit znova? Další hořká komedie z rudé klece, které vévodí bouřlivá diskuse v ateliéru po vysílání Hlasu Ameriky. Hřebejk s Jarchovským posunuli Pelíšky o něco blíž k sametové revoluci a zatímco u režiséra je vidět ruka jistější, ta scenáristova začíná pochopitelně ztrácet na své originalitě. Splendidní Peca.. (12.12.2008)

Já vim, že to s Pelíškama srovnává uplně každej, ale ono se to vážně nabízí. A Pupendo o fousek prohrálo, výbornej film, ale jako Pelíšky mě nevzal. Možná po dalším shlédnutí změním názor, ale zatím je to na hodně silných 80%. Některé scénky jsou jako samostatné skvělé, to se dá řict například o všem, kde se objeví Pavel Liška. Jako celek však Pupendo chvilkama nefunguje až tak dokonale. (07.04.2003)

Pupendo je film, zložený z dvoch nesúrodých polovíc. Tá politickejšia, ktorej sa úspešne darí zobraziť chlad a bezútešnosť socializmu, je pre mňa stopercentná. Tá druhá, kde sasnaží byť Hrebejk za každú cenu vtipný, mi chvíľami pripomínala Kameňák. On sa síce obhajuje, že Pupendo bral ako čistú zábavu, ale ja nechápem, prečo nemohol poňať celý film ako vážnu drámu, keď mal k tomu nakročené. No asi kvôli návštevnosti. Ja som z takého prístupu trochu rozčarovaný. Hrebejkove metafory typu tvár v okne za mrežami sú tak jednoduché, až je to smiešne. Viď ešte vtáčik v klietke v Pelíškoch. (29.10.2012)

Pre mňa spomienka na detstvo, ako som ho vtedy nevnímala, prezentácia srabizmu i odvahy prekrytá závojom humoru a strácajúca sa v tieni Leninov a Rybalkov. Smutno-smiešna ukážka rokov minulých, ktoré ma dojímajú napriek tomu, že môj dnešný pohľad na minulosť nie je nijako sentimentálny. A dostatok nadhľadu približuje minulosť aj dnešným deťom, ktoré sa možno takto dokážu preniesť cez ružové okuliare rodičov čo tvrdia, že lepšie už bolo. (19.11.2006)