Skalpel, prosím

Když se na to dívám s odstupem času a vlastně poprvé v trochu jiném než dětském věku, působí to na mě jako vitrína tehdejší doby, skoro až surrealisticky zdémonizované prostředí nemocnice, šedotmavá pod kůži se zarývájící atmosféra márnic z doby, kdy nám bylo filmem předkládáno, že přijít do nemocnice je vlastně nekonečná lidská tragédie, kterou bude nutno řešit něčím tak tragickým, jako je operace za doprovodu tragicky žalostných myšlenek pana primáře, tragicky pro sebe přemýšlejícího o tom, že před ním stojí nemocný člověk, už ty názvy jako "operace mé dcery" v sobě evokují něco jako "tragédie mého dítěte". Když si dovolím to říct otevřeně, z určitého pohledu je tenhle film v dnešní době vlastně úplně směšný. I když, byl sem kolem roku 90´ na operaci, mohlo by se to nazvat "operace ve skleňáku" a tehdy to prostředí opravdu bylo jako kůlna Salvadora Dalího... Tok myšlenek, který ve mě vzbudil tento film je vpravdě nekonečný, musím se přinutit udělat tři tečky za větou a vzdálit se... (03.05.2018)

Film, který stojí a padá na vynikajících hereckých výkonech Macháčka a Brejchové, nezaměnitelném režijním Svobodově stylu a Smutného kameře. Svoboda ví, jak pracovat s tichem (což u současných uřvaných moderních produkcí těžko můžeme posoudit), jak vytvořit napětí, jak očekávání, a samozřejmě jak vytvořit reálné a životné postavy, jež jsou mnohoznačné. (30.12.2014)

Jiří Svoboda točí dobré filmy a z těch co jsem viděla jsou dva vynikající - tento a Zánik samoty Berhof. Je zvláštní jak polistopadový komunista Svoboda dokázal v době, kdy byli komunisté u moci, natočit tak stylově čistý, naprosto netendenční film, který může fungovat v jakémkoliv režimu, v jakékoliv době. Jakoby se vznášel v prostoru a čase. Film o bezmoci těch mocných, kteří rozhodují o životě a smrti člověka, jehož tělo je jim dáno napospas a oni jsou jenom lidé, ne bozi, což si často pacienti neuvědomí a chtějí zázrak. (13.11.2014)

Všelidské otázky převážily a převažují - jsou-li dobře a zrale uchopeny - ideový nebo dokonce ideologický kontext svého vznikání i na divácké půdě, i mezi komunitou filmových kritiků. Osud populární novely Valji Stýblové se zdá být potvrzením těchto kroků. Mimořádné výkony Macháčkův a Brejchové v titulních úlohách berou dech i po desetiletích stejně tak jako dokonalá Svobodova režie. Příběh stárnoucího lékaře, pro nějž je mezní osud jeho dětského pacienta i otázkou po smyslu vlastního bytí, principů a hodnot, ke kterým se hlásil po celý svůj život., chce být - a také je - současně výzvou i naplněním. Rozcestí, na němž stojí, má proto - u mne tím SKALPEL jednoznačně získává - svou "uno" variantu: optimistický výhled pozitivně založený na službě lidem, bojem o jejich blaho a štěstí. V tomto ohledu až snový film připomíná německý příběh NA SHLEDANOU LENINE, v němž tvůrci virtuální reality, která se skutečností NDR nemá společného takřka nic s výjimkou vypůjčených kulis, podléhají mimovolně okouzlení ze svého výtvoru. Předlistopadová Svobodova tvorba v tomto ohledu znamená jeden z vrcholů tohoto druhu aktivit. Vrcholů, které - jako každá poctivá lidská práce - i dnes vzbuzují zaslouženou úctu, obdiv a vážnost. (28.03.2008)

Príbehy aké sa dnes točia snáď už len v rámci seriálov a má to svoje opodstatnenie. Cca dva prípady na jednu epizódu je tak akurát, pričom ak nás jeden baví viac než ten ďalší tak sa nič nedeje. Pri dvojhodinovom filme to už ale pre mňa predstavovalo menší problém, malé dieťa s veľkým nádorom bol ten najzaujímavejší prípad a tie ostatné zatienil, takže som skôr stále čakal, kedy sa k nemu réžia vráti. Niežeby tie ďalšie boli nezaujímavé, ale predsa. Zo snímky cítiť nostalgiu, kedysi sme asi tento film viacerí pamätníci videli, každopádne ide o nadčasové dielo, kde je vlastne úplne jedno, v akom politickom režime sa jeho dej odohráva. Monológy sú skôr barlička, keď neviete inak vyjadriť to, čo si postava myslí, sem ale celkom pasovali. 70% (11.01.2021)