Kladivo na čarodějnice

Pokud bych si teď rychle měl vzpomenout na všechny české filmy, které jsem měl tu možnost vidět a ohodotit je, Kladivo na čarodějnice by jistě získalo nejvyšší možnou známku. Otakar Vávra si jako režisér vede opravdu skvěle, dokáže nechat pořádně gradovat napětí a současně se věnovat silné vizuální stránce. Ve filmu je hodně zhuštěný děj, což ovšem v žádném případě neznamená, že bychom mohli nějakou linii odejmou, aniž bychom příběh poškodili, každá částečka totiž zapadá na své místo a plní účel, který je pro celkové vyznění snímku nezbytný. Rád bych se také zmínil o hudební stránce, která je na svou dobu značně pokroková, a přestože je ve filmu použito malé množství různých témat, každé vyvolává přesně ty pocity, které vyvolávat má. Možná se ptáte, zda neustálé opakování pár stejných úryvků nenudí... není, myslím si, že decentní a neveliké používání hudby spolu s poutavým scénářem je dokonalá kombinace, která nedovolí divákovi odpoutat se od obrazu, ba právě naopak nutí ho dílo nerušeně sledovat dál. Nejhorší na celém filmu je ovšem jeho opírání se o fakta, jistě příběh není podle skutečné události, ale je inspirován inkvizičními procesy, které byly neméně drsné, než jak je ve filmu zobrazováno. Zabijáci čarodějnic si vybrali nějakou bohatou rodiny a obvinili ji z čarodějnictví a spolčení s ďáblem, tito odsouzení pak neměli prakticky žádnou možnost vyváznout a jejich majetek propadl inkvizitorovi, který tvrdil, že většinou uhradí nákladný proces vyhledávání a likvidace této spodiny. Kdyby jen bylo víc takto povedených snímků... (08.03.2006)

"Kladivo na čarodejnice". Pri komentovaní tohto filmu si pomôžem textom, ktorý napísal Aleš Brichta a zhudobnil ho Otakar Hereš. Jedná sa o rovnomennú skladbu z repertoáru legendárnej pražskej black metalovej kapely Torr. Výborne vystihuje obsah tohto čiernobieleho snímku. Takže: "V sobě má posedlej svět. Nemíní se spokojit s málem. Vybírá pro majetek. Koho obviní ze spolku s ďáblem? Skřípot palečnic, když doznání schází. Plamenů žár za hříchy žen. Svět čarodějnic, lidí dvou tváří. Všechno se zdá jak šílenej sen. Hlad, řetězy, skřipce, rozžhavenej kov, žízeň, kleště, břitce, pár španělskejch bot, pak přiznání dostane lehce z dívek ven, a postaví hranici pro očistu těl. Inkvizitor zvedá svůj kříž, horší než mor, inkvizitor jééé! Upálí křídla i andělům snad, kam se mu zachce, tam zasekne dráp. Černá a bílá, víc nechce znát. Je dvou hranic extrém, Jezuitů řád." *** (26.02.2014)

"V Olomouci žije bývalý inkviziční soudce......vykonával svojí praxi úspěšně 40let......co jste si přál pane?" Před bohem jsme si všichni rovni, u kůlu skončí pán i žebrák. Malý žebrající kamínek spustí lavinu, která s sebou nabalí kohokoli. Boblík je na koni. Jeho klid a sebevědomí je nestoudné, stejně jako jednoduchost, která z celého tématu přímo srší. Je to jednoduché, obviníme ty lidi z něčeho, co nemohou vyvrátit, a budeme je mučit a vyslýchat tak dlouho, dokud se nepřiznají, a když to vydrží, tak to bude hlavní důkaz toho, že jsou ve spojení s ďáblem. Jednoduché rady od nejen duchovního, ale i pokrevního bratra "víš co bratře? Drž hubu!" a dokoná to jednoduchý přístup kompetentních lidí, kteří tomu mohli zabránit "přiznali se ti lidé, přiznali tak co.....a ten Turek před Vídní...no nějak to dopadne". Politika současnosti bez příkras v podání nejsilnějšího a nejdéle vládnoucího politického systému, fungující na základě utrpení druhých ve jménu Boha. Vávra toto dílo natočil jako reakci na komunistický monster proces se Slánským. Jediný rozdíl je v tom, že obžaloba není vlastizrada, nebo velezrada, ale čarodějnictví. Film, se kterým jsem vyrůstal. V raném mládí jsem utíkal od televize před Lohniským, v pubertě jsem prostě nedokázal pochopit tu nespravedlnost a dnes jsem z tohoto filmu nadšen. Herecky bezchybné, až na pana Šmérala a Kemra. Ti nehráli. Ti se na chvíli převtělili do jiných lidí, jeden do pana z Edelstadtu a druhý do jeho sluhy. "Ďábel vší mocí usiluje o nadvládu nad světem, avšak bůh všemohoucí nám dal možnost odkrýt toto nečisté hnízdo, sláva jemu navýsost obdařil nás ctí, že můžeme toto nečisté hnízdo zašlápnout úplně ho zničit a vykouřit ohněm". (13.09.2011)

Otakar Vávra prekladá mrazivú expozíciu témy inkvizície v surovej forme v jednom z najlepších československých filmov 60.tych rokov, a podľa môjho názoru najlepších československých vôbec. Neštíti sa skutočne ničoho, a necháva diváka zvíjať sa v kŕčoch pred zobrazenými hrúzami, utrpením a bolesťou, a zároveň symbolicky prehadzuje role, a ukazuje skutočných diablov v telách a mysliach šľachty, vysokých cirkevných hodnostárov a inkvizície. Diablov, ktorí sa ani nepokúšajú skrývať pokrytectvo, kážu vodu a pijú víno, ich slovo je zákon a kto sa proti nim postaví, skončil nadobro. Po celý čas mi behal mráz po chrbte, a pri niektorých scénach, v ktorých naplno explodovala prehnitosť a násilie, som sa takmer nedokázal dívať na obrazovku. Elo Romančík je neskutočný herec, ale démonický Vladimír Šmeral v roli inkvizítora Bobliga ťažko vládne. Hrôzostrašný film, z ktorého analógia s totalitným režimom robí čistokrvný horor. Na toto budem veľmi dlho spomínať. Ešte teraz mám zimomriavky. 100% (23.02.2014)

Nepochybně jeden z vrcholů české kinematografie. S jistou pořádnou dávkou inkvizitorského nadání lze snímek vnímat i jako kritiku církevního tmářství. Je ostatně dobrou vlastností velkých filmových děl, že bývají otevřena interpretaci. Pro mě je však Kladivo na čarodejnice spíše filmem o (nejen) náboženské horlivosti, která dláždí cestu ďáblům, není-li usměrněna moudrostí (přesněji ctností zvanou "prudentia"). Je podobenstvím - současným i nadčasovým - o ďábelské moci a lidské bezmocnosti; o křehkosti našeho já, jež lze bolestí a strachem rozhlodat a zlomit a zbourat, a pak postavit znovu a jinak podle vůle mocných. Avšak také o odpouštějící lásce, která nesoudí jako inkviziční tribunály a člověku otevírá cestu právě tehdy, když selhal... a z Jidášů dělá Petry. (28.03.2009)