Utrpení Panny orleánské

Poprvé jsem tento film viděl před několika lety ve verzi s německými mezititulky, která byla nahraná z nějaké německé televize a doplněná klasickou hudbou, např. Bachem. Už tehdy to bylo na pět hvězd. Dnes jsem viděl verzi od Criterionu se zde několikrát zmiňovaným oratoriem Voices of light Richarda Einhorna, které rozhodně není jen tak nějakým hudebním podkresem, ale mistrovským dílem samo o sobě. Nejvíce na mně zapůsobila sekvence v mučírně, ke které se k záběrům tváří soudců a Jany přidávaly i záběry na mučící zařízení, zvláště to ostnaté kolo. (15.02.2007)

Osobitým způsobem fascinující dílo, které působí jako zvláštní syntéza soudobé německé a sovětské filmové školy. Zdrojem té fascinace ale není příběh, nýbrž formální stránka a celkový přístup, jakým k tématu Dreyer přistoupil. Filmu vládnou vizuální výrazové prostředky, snaha o silné zpracování vnitřních pnutí a tužeb postav. Výsledkem je tak na dobu svého vzniku intenzivně dynamické dílo, které s množstvím detailů tváří, nápaditých rakurzů i pohybů kamery upoutá i dnešního diváka. 7/10 (10.10.2018)

Ja som nevedel od Marie Falconetti odtrhnúť oči. Vlastne celý film stojí na nej. Takmer nezlezie z plátna a podáva jeden z najbrilantnejších hereckých výkonov nielen nemej éry. Za pozornosť stojí určite aj kamera a strih, vo svojej dobe nezvyčajné. Vďaka hlavnej predstaviteľke je to emocionálna bomba. (06.08.2010)

Film je založen na detailech tváří jednotlivých aktérů procesu, kteří tak svou mimikou prozradili daleko více, než kdybychom slyšeli co povídají. Pro Johanku z Arku bylo utrpení umírat za "svou" pravdu, pro mně bylo utrpením sledovat verzi bez hudebního doprovodu, proto je můj pohled na film o to kritičtější. Škoda, že jsem neviděl tolik vychvalovanou verzi s hudbou Richarda Einhorna, protože můj zážitek by byl jistě lepší. (11.05.2009)

Co se dá psát o klasice takového formátu? Osobně mě uchvhátila jakási fllmovost tohoto díla. Již od prvního švenku, přejíždějícím přes soudní síň. zachycujícím círekvní pohlaváry v družných hovorech, totiž není pochyb o tom, že Dreyerovi se podařilo vytvořit velmi přirozeně půobící svět, kde se nenosí afektované předimenzované teatrální herectví. Naopak vše působí velice reálně a díky koncepci scénáře, která zachycuje pouze samotný proces vyvolává film velice sugestivní dojem. Nejvíce působivé mi přišly detailní záběry obličejů soudců, které s jejich herectvím navozují znepokojivou atmoséfru doby, kdy bych rozhodně nechtěl žít. Filmy je navíc pojat celkem neutrálně, nikoho nesoudí a díky téměř rekonstručnímu postupu může sloužit jako svědectví o bestialtiě oné doby. Geniální díla nepodléhají zubu času a to je i případ tohoto filmu, v němž je taková porce vyspělé filmařiny, že film vůbec nepůsobí archaicky. (01.03.2012)