Betlémské světlo

Svěrákovic Betlémské světlo rozhodně není špatný film. V jednotlivostech je místy dokonce velmi trefný, ale jako celek krapet pokulhává. Spojit několik povídek dohromady, aby fungovaly ve vzájemné harmonii, má svá úskalí, což se projevuje především v druhé půlce tohoto tragikomického snímku. Nicméně stále ještě se jedná o nadprůměrný počin, který oplývá laskavým humorem, přirozeným herectvím a krásnou hudbou. (65%) (12.04.2024)

ano, Betlémské světlo není zrovna tím na co jsme od Svěráků zvyklí a na jejich poměry je minimálně zvláštní. Já se nicméně u tohoto vhledu do hlavy Zdeňka Svěráka, kde se ukazuje jednak tvůrčí blok a jednak pocity někoho kdo se smiřuje s nevyhnutelným, bojuje s pocitem že do současného světa nepatří a vzpomíná na svoje mládí bavil navzdory poměrně zdrcujícím kritikám. Asi už taky stárnu, ale Svěráka mám rád (na což věk nemá vliv)  a docela jeho pocity chápu. Každá z " povídek" je trochu jiná a ne každá je vyloženě dobrá,ale to se holt autorům stává a to že ne vždy jsou schopni dostát očekáváním není nic proti ničemu. Místy je to milé, místy vtipné, místy rozumné, místy infantilní a místy lehce uslintané, a je těžké určité do jaké míry je to Svěrák sám a nebo jde o jakousi parodii stárnoucího autora. Snad jen tu svojí představu vysloužilého proutníka, která Svěráka provází poslední dobou dost často by klidně mohl opustit (a to říkám navzdory skoro full frontalu Terezy Ramby)...70% (11.09.2022)

Jan Svěrák v rozhovoru o natáčení zmiňuje, jak si cenil toho, že může trávit čas se svým otcem, jakou má radost, že jej zas režíruje. Do výroby zapojil také své dva syny. Zvnějšku by se tak mohlo zdát, že půjde o rodinný podnik, který dotyční realizovali hlavně sobě pro radost, aby měli pěkné vzpomínky. A vskutku. Betlémské světlo je přebujelou přehlídkou oblíbených motivů Jana a Zdeňka Svěrákových, řízenou navenek především snahou napěchovat do stovky minut všechno, co mají rádi. Je to film, který postrádá řád, rytmus i soudnost (a subjektivně trvá dobré čtyři hodiny). Nejen během scén, kdy by to šlo alibisticky omlouvat senilitou a uslintaností hlavního hrdiny a zároveň vypravěče, neempatického stárnoucího spisovatele, který nedokáže udržet myšlenku. Stereotypní ženskou postavou je jak mladá lékárnice (nejdřív chladná, pak hysterická), kterou si vymyslel, aby mohl dávat průchod svým erotickým fantaziím, tak jeho manželka, typická „stíhačka“, která ho nenechá chvíli v klidu. Snaha sloučit jednotlivé epizody do souvislého toku (namísto natočení povídkového filmu) je kontraproduktivní. Motivy a postavy ze tří různých povídek Zdeňka Svěráka na sebe narážejí, překážejí si, vyprávění zadrhává, tón a stylizace se mění scénu od scény (nejen kvůli přechodům mezi světem povídek a světem jejich autora). Chvíli neradostný příběh o vyčichlém vztahu a (zdravotních) problémech doprovázejících stáří. Chvíli sentimentální kýč o hledání životní náplně, která by přesáhla každodennost postav (pro některé z nich je touto nadhodnotou láska, pro jiné ezoterika, náboženství nebo psaní povídek, všechny se nezdravě upínají k zázrakům). Chvíli hodně lidová situační komedie, v níž Tereza Ramba pronáší „Jsem dost plochá postava“ a Vojta Kotek ji chytá za prso a říká „To mi nepřijde“, a protagonista se neohrabaně snaží nakrájet knedlík (což je natočené způsobem, který oživil mé trauma ze sledování pozdních filmů Marie Poledňákové). Hlava nehlava jsou na sebe vršeny (asi momentální) nápady, jichž více není využito. Herci vesměs buď přehrávají, jako kdyby byli na divadle, nebo působí jako by se účastnili hereckých zkoušek, ne vlastního natáčení, a teprve hledali vhodnou polohu. Marně přemýšlím, zda alespoň něco v tom filmu nebudilo rozpaky, stud a smutek, protože pamatuju časy, kdy byl každý nový film Jana Svěráka dlouho očekávanou událostí. A oprávněně. Betlémské světlo je jen další špatnou českou komedií (nebo co je to za žánr) s nesympatickými postavami, které se k sobě chovají hnusně, jakých vznikne tucet do roka, i dalším dokladem, že v tuzemsku k získání peněz na větší produkci nepotřebujete nutně dobrý (a dotažený) nápad. Stačí zavedené jméno. 40% (10.03.2022)

Zdeňka Svěráka mám moc rád, proto mne mrzí, že jeho (asi) posledním filmem zůstane tato senilní slátanina (není to ještě level Donšajni, ale skoro), která vůbec nedrží pohromadě (že je to poslepované ze tří povídek je fakt znát) a obsahující starcovo slintání nad randěním mladého páru. Představte si snové scény z vlaku ve Vratných lahvích, kdyby tvořily většinu stopáže. Sice uvidíte svlečeného Ramba, ale ty scény jsou tím, co u toho kvůli scénáři vypouští z úst, úplně antierotické a nic z toho mít nebudete. Ale co, Zdeňku Svěrákovi to odpustíme, už má na to věk a za život toho dokázal jako nikdo jiný. Janu Svěrákovi tento film ale neodpustíme. V 90. letech největší talent českého filmu. Mohl točit Dobrého Willa Huntinga a Pravidla moštárny, místo toho zůstal v ČR a točí tohle. Tragický scénář nedokázal nijak vylepšit, film vypadá velmi amatérsky, televizně, jako kdyby i jeho režisérovi bylo 90 let. Janovi je ale jen 57, tak snad jeho další scénář bude už od někoho jiného a vrátí se do formy. (13.09.2022)

Já jsem nečetl žádné recenze, vnímal jsem pouze, že ohlasy nejsou nikterak nadšené. Vzhledem ke svému spíše vlažnému přístupu k tvorbě Jana Svěráka, kterou zbytečně nepřeceňuji, jsem nic neočekával a zašel po dlouhé době do kina. Rozpačitosti, rozporuplnosti a zmatenosti rozumím. Základní námět se mi ale líbí, měl by potěšit každého čtenáře či čtenářku. Bohužel mě zajímala a bavila pouze dějová linka základní a ta s Kotkem a Voříškovou, Vetchého jsem nepochopil vůbec a Javorského dějová linka se mi líbila až v samotném závěru, který završil celý film a dostál svému názvu. Herecky září především ženy Kolářová a Voříšková, avšak Javorského nelze pominout nikdy v ničem. Celkově je to u mě mezi třemi a čtyřmi hvězdami, takže dnes jsou to lepší tři hvězdičky. A nejlepší je samozřejmě plakát s Voříškovou a žehličkou, vizuálně nádherný a nápaditý. Dnes jsme s přítelkyní koupili novou žehličku, tak si rovněž nafotíme nějaký podobný :-) (20.03.2022)