V pravé poledne

Na tento film nedám dopustiť nielen preto, že to bol môj prvý western a pre ukážku jednoty času, miesta a deja, ale najmä pre charakterové vlastnosti z donútenia osamoteného hlavného hrdinu. Nezabudnuteľná je aj pieseň, ktorú zložil Dimitri Tiomkin. Zabudnuteľná pre mňa bola upnutá Grace Kelly, i keď to už v tej dobe bola slávna herečka a neskôr nemenej slávna monacká kňažná. V mojich spomienkach ju prekrýva živočíšna a vášnivá Katy Jurado napriek tomu, že to bola v podstate bezvýznamná herečka. (24.11.2008)

„Keď to nechápeš sám, neviem ti to vysvetliť.“ Klasický western, ktorý nezostarol, ale už v čase vzniku zrejme pôsobil... jednoducho. Šerif (majestátny Gary Cooper) sa práve oženil s kvakerkou (Grace Kellyová) a opúšťa úrad. Medzitým sa vyskytne asi 24 hodinové obdobie, počas ktorého nebude mať mesto šerifa. A práve počas neho, vlastne už teraz, na pravé poludnie, na stanici zastaví vlak, ktorý vypľuje do tohto zaprášeného miesta krvilačného psychopata, na ktorého tu čakajú kumpáni. Šerif ho kedysi dostal a súd mu udelil slučku, ale v poslednej chvíli mu vymeral len doživotie a práve ho zrušil (nevedno prečo, ale vlastne je to fuk). Hodiny neúprosne odratúvajú posledné minúty k dobe, ktorá zo všetkého najviac pripomína šerifovu samovraždu. Hrdý, „správny muž“ sa totiž rozhodol neutiecť, ale v mestečku zostať napriek protestom čerstvej manželky. V neľútostne sa ukrajujúcom čase zháňa pomoc, ale rad za radom mu účasť v samovražedne pôsobiacej misii odmietajú priatelia, pomocníci, zástupcovia, sudcovia i hodnostári. Zostáva sám a hodiny práve odbili 12... Napriek celkovej „jednoduchosti“ to rozhodne má niečo do seba, pričom to „niečo“ bolo dokonca nominované na sedem Oscarov, z toho dve nominácie premenilo na zlato. Najväčším plusom je temná zápletka „radšej zomriem, ako stratím sám seba“ a dominantný Cooper. (19.07.2009)

Spousta klasických westernů už dávno právem upadla v zapomnění, Zinnemannův snímek se ale dá označit za klasiku, která zaslouženě patří do zlatého fondu světové kinematografie. Western tady překračuje své žánrové mantinely a posouvá se spíš do roviny psychologického dramatu. Je studií lidských povah, strachu, odvahy a odpovědnosti. Nebezpečný zločinec je propuštěn z vězení, jeho kumpáni se radují a očekávají příchod starých pořádků, vlády násilí a zastrašování. "Slušní" občané se bojí a někteří uvažují o odchodu. Jen jediný obyvatel městečka je připraven se bránit a snaží se u ostatních probudit kolektivní duch odporu. Ve filmu si užijete mnohem víc dialogů než panoramatických záběrů divočiny nebo krvavých přestřelek. Někteří westernoví fanoušci mají s tímhle kouskem problém právě pro absenci obvyklých žánrových klišé, já ho ale považuju za pozoruhodnou ukázku filmového kumštu. V pravé poledne je zajímavé tím, že se odehrává v reálném čase, při pohledu na pohybující se ručičky na hodinách se stupňuje napětí a vše prostupuje vědomí nevyhnutelnosti. Režie je zajímavá i jinak. Zinnemann si přál, aby film vypadal na první pohled jako klasický filmový žurnál se zrnitým obrazem a horším osvětlením. Opět se najdou tací, kterým to kazí jejich představy o filmové podívané, ale já neváhám nadělit 85 % celkového dojmu s tím, že nejsem fanouškem westernu, jinak bych mu přihodil ještě pátou hvězdičku. (17.07.2017)

Ani tento celkem jednoduchý a značně i realistický příběh v němž svojí jistě životní roli stárnoucího stoického osamělého hrdiny sehrál významný hollywoodský herec Gary Cooper (tenkrát v úplně novém typu westernového hrdiny než na kterého jsme byli doposud zvyklí) se však nevyvaroval drobných chyb ve scénáři proto jen v uvozovkách ty tři...Vyzdvihl bych ale především vynikající kameru (bílá obloha, zrnitý obraz atd.) za tu dávám dvě hvězdy a pak samotný Kaneův herecký výkon. Kultovní klasika žánrů ale na druhou stranu trochu i nuda. (13.05.2006)

Vpravdě legendární a inspirativní psychologický western o zaměnitelnosti pojmů odvaha a zbabělost odehrávající se (víceméně) v reálném čase, natočený ve vysoce kontrastní černobílé, která zdůrazňuje ubíjející vedro a tíhu času a proslavený perfektně zvládnutou gradací děje (Gary Cooper je zoufalejší a zoufalejší - dvanáctá hodina je blíže a blíže). Jiný, anti-machistický, ale dodnes moderní a svou výstavbou geniální klenot nejryzejšího amerického žánru vůbec, který nesmí chybět v žádném pořádném výčtu jeho vrcholů. Výtečná hudba Dmitri Tiomkina je pak třešničkou na dortu. (21.03.2009)