Přízrak svobody

Dílo Luise Buňuela rámují dva filmy. Na začátku kariéry stojí krátkometrážní experimentální Andaluský pes, kde si režisér teprve osahával terén a zkoumal možnosti žánru a filmového média. Na konci tvůrčí dráhy stojí absurdní potměšilá hříčka o iluzi zvané svoboda, složená z nesouvislých groteskních surrealistických minipovídek. V ní si Buňuel s rozkoší pohrává se společenskými konvencemi a lidskými předsudky, zesměšňuje dobré mravy a jízlivě se strefuje do svých obvyklých cílů - konzervatismu a upjatosti církve, stejně jako povýšenectví a pokrytectví buržoazních a byrokratických vrstev. Buňuel se na vzývanou svobodu dívá skepticky. My lidé jsme v zajetí svého okolí, společnosti, výchovy, emocí, pudů a především svých genů. Podobně jako Lynch i Buňuel ke stáru přestal brát ohled na vnější vlivy a točí pro vlastní potěchu o tom, co ho nejvíc zajímá. Ale zatímco pozdní Lynch je pro mě nestravitelný, Buňuel mi naservíroval tak delikatesní filmovou esenci žánru, že jsem ve světle toho musel přehodnotit pár jiných filmů. Ostatně co se filmografie španělského surrealisty týče, dosud jsem měl nejraději podstatně konvenčnější Nenápadný půvab buržoazie, Přízrak svobody se ale okamžitě katapultoval na první místo. Dovolím si nicméně doporučit, abyste svůj kontakt s Buňuelem nezačínali právě tímto kouskem. Pokud dáte přednost jeho mainstreamovějším snímkům, o to víc si vychutnáte krátké výstupy jeho dvorních herců a styl založený na sarkasmu. Přízrak svobody bych nechal až na konec, je přece jen příliš svůj, vykloubený z toho, na co jsou diváci zvyklí a co jsou ochotni akceptovat. Celkový dojem: 95 %. (16.08.2019)

Přelud svobody je asi nejbizarnější film, co jsem kdy viděl. Rozhodně nejpodivnější z tvorby Luise Buñuela. Jestli jsem se někdy domníval, že David Lynch je magor, pak to po zhlédnutí tohoto snímku musím prohlásit i o Buñuelovi. Hrstka příběhů, které jsou naprosto na hlavu a přitom nutí svým drobným propletením diváka k zamyšlení. Přiznám se, že moc moudrý z toho nejsem. Některé příběhy jsou lepší, jiné horší, ale vede u mne asi ten, kdy přijde pár na návštěvu, všichni se svorně posadí ke stolu na záchodovou mísu, stáhnou kalhoty a baví se o exkrementech, zatímco debaty o jídle jim připadají nechutné. Věřte, že každá očeávaná replika bude přesně naopak, než byste očekávali. A užijte si to! (11.11.2009)

Továrny nevědomí jedou na plné obrátky. Kouř z jejich komínů čadí do vědomí postav. A Luis bere do svých starých, ale pevných rukou surrealistické nitě a utká z nich svižnou, jízlivou tapisérii; aniž by zapomněl zdůraznit, že chování a jednání lidí není výsledkem jejich svobodné vůle, ale činitelů, které jsou vesměs mimo jejich kontrolu. Nad knihou Sama Harrise o iluzornosti svobodné vůle by Mistr, myslím, pokyvoval hlavou. (14.03.2020)

Film jsem si vyhledal kvůli tomu, že v soupisu jeho herců figuruje jméno mé oblíbenkyně Moniky Vitti - to jsem si ovšem trochu naběhl, protože její herecký prostor v tomto fimu je omezen na nějakých 6 minut - a pak už se vůbec neukáže! Na vině je svérázný styl filmového vyprávění, který je v tomto filmu použit a který připomíná předávání štafety. Na scénu je vždy uvedena jedna nebo více postav, které odehrají nějakou surrealistickou potměšilost, pak se "předá štafeta" někomu jinému a jede se dál (Buñuel se tohoto principu v celém filmu sice nedrží důsledně a některé postavy se na scénu vracejí, ale ničemu na škodu to není). V tomto ohledu je to dosti svérázný fimový počin, který připomíná nanejvýše zase jen některé další Buñuelovy filmy (za všechny asi nejvíc filmy Nenápadný půvab buržoazie či Mléčná dráha). Ve výsledku je to dosti zábavná podívaná, a to i pro člověka neobeznámeného s jinými Buñuelovými snímky či surrealismem jako takovým. Na filmu se podílela celá řada skvělých herců, a ačkoli měl každý z nich jen malý herecký prostor, společně nechali vzniknout skvělému filmu, který stojí za vidění i po těch letech a který obsahuje celou řadu inspirativních myšlenek. UPDATE 8.3.2020 - Napodruhé po téměř 5 letech mě to opět hodně bavilo, ten film je prostě zcela skvostný a některé scény jsou dokonalé (lidé sedící na záchodových mísách, pátrání po dívce, která se neztratila, ad.). Ten film je podle mě tak dobrý, že funguje, i pokud člověk nezná kontext jeho vzniku či jiné Buñuelovy snímky. Stačí prostě sedět, dívat se a nekomplikovaně si to užívat. (23.08.2015)

The Phantom of Liberty sa stalo pre mňa príjemným prekvapením a po Andalúzkom psovi ktorého som mal možnosť vidieť v kine mi to otvorilo bránu k tomuto tvorcovi. Sila tohoto audiovizuálneho oparu stojí na nosných stĺpoch abstraktného "na hlavu padnutého" scenára, do ktorého som sa okamžite zamiloval. Snímka postupuje epizodicky. Každá hlavná postava prechádza plynule, no surrealisticky, do ďalšej časti a tak dej nenudí hoci sa tu logika hľadá márne. Esencia takéhoto kubismu ma očarila. (25.04.2017)