Přízrak svobody

Dílo Luise Buňuela rámují dva filmy. Na začátku kariéry stojí krátkometrážní experimentální Andaluský pes, kde si režisér teprve osahával terén a zkoumal možnosti žánru a filmového média. Na konci tvůrčí dráhy stojí absurdní potměšilá hříčka o iluzi zvané svoboda, složená z nesouvislých groteskních surrealistických minipovídek. V ní si Buňuel s rozkoší pohrává se společenskými konvencemi a lidskými předsudky, zesměšňuje dobré mravy a jízlivě se strefuje do svých obvyklých cílů - konzervatismu a upjatosti církve, stejně jako povýšenectví a pokrytectví buržoazních a byrokratických vrstev. Buňuel se na vzývanou svobodu dívá skepticky. My lidé jsme v zajetí svého okolí, společnosti, výchovy, emocí, pudů a především svých genů. Podobně jako Lynch i Buňuel ke stáru přestal brát ohled na vnější vlivy a točí pro vlastní potěchu o tom, co ho nejvíc zajímá. Ale zatímco pozdní Lynch je pro mě nestravitelný, Buňuel mi naservíroval tak delikatesní filmovou esenci žánru, že jsem ve světle toho musel přehodnotit pár jiných filmů. Ostatně co se filmografie španělského surrealisty týče, dosud jsem měl nejraději podstatně konvenčnější Nenápadný půvab buržoazie, Přízrak svobody se ale okamžitě katapultoval na první místo. Dovolím si nicméně doporučit, abyste svůj kontakt s Buňuelem nezačínali právě tímto kouskem. Pokud dáte přednost jeho mainstreamovějším snímkům, o to víc si vychutnáte krátké výstupy jeho dvorních herců a styl založený na sarkasmu. Přízrak svobody bych nechal až na konec, je přece jen příliš svůj, vykloubený z toho, na co jsou diváci zvyklí a co jsou ochotni akceptovat. Celkový dojem: 95 %. (16.08.2019)

Továrny nevědomí jedou na plné obrátky. Kouř z jejich komínů čadí do vědomí postav. A Luis bere do svých starých, ale pevných rukou surrealistické nitě a utká z nich svižnou, jízlivou tapisérii; aniž by zapomněl zdůraznit, že chování a jednání lidí není výsledkem jejich svobodné vůle, ale činitelů, které jsou vesměs mimo jejich kontrolu. Nad knihou Sama Harrise o iluzornosti svobodné vůle by Mistr, myslím, pokyvoval hlavou. (14.03.2020)

Nejzvláštnější na věci mi připadá vlastní pocit, že se ve filmu vlastně nic mimořádného neděje. 1) Navíc jsem se chvílemi nudil._____ 2) Snímek odráží moderní dobu. Každý vnímá jen svůj svět a nic jiného si nepřipouští._____ 3) Druhá půlka získala na šmrncu i tempu, k čemuž přispělo i trefné herecké obsazení._____ 4) Ale stejně by mi více vyhovovala anglická ironie._____ 5) Tak nevím - je v nepořádku svět anebo já? (13.08.2019)

The Phantom of Liberty sa stalo pre mňa príjemným prekvapením a po Andalúzkom psovi ktorého som mal možnosť vidieť v kine mi to otvorilo bránu k tomuto tvorcovi. Sila tohoto audiovizuálneho oparu stojí na nosných stĺpoch abstraktného "na hlavu padnutého" scenára, do ktorého som sa okamžite zamiloval. Snímka postupuje epizodicky. Každá hlavná postava prechádza plynule, no surrealisticky, do ďalšej časti a tak dej nenudí hoci sa tu logika hľadá márne. Esencia takéhoto kubismu ma očarila. (25.04.2017)

U Buñuela mám vždycky jeden a ten samý problém a já se ho prostě nedokážu zbavit. Od každého jeho filmu očekávám něco bůhvíjak sofistikovaného, pak jsem ve finále zklamaný, že jsem to vlastně nedostal a myslím si, že jsem to nepochopil a až pak mi dojde, že šlo jen o ty symbolistické a dost absurdní scény. Měl jsem to u Nenápadného půvabu buržoazie, mám to i u Přízraku svobody. A nechci tím říct, že by to sofistikované nebylo - celkem je, ale útržkovitě. Nebo mi něco uniká a najdu to v tom při dalším zhlédnutí, i tohohle pocitu se zbavit u jeho filmů nemůžu. Každopádně ačkoli mi v tom chyběla nějaká celistvost (překvapivě u děje mi to je fuk, protože tady je celkem rychle jasné, že půjde jen o sled scének, ale spíš myšlenkově mi tam chybí) a Buñuel zde vlastně jede zhruba to samé, i tak se mi to líbilo. Některé scény jsou velmi chytře a absurdně-komediálně vystavené, jiné jsou jen absurdně vtipné, u jiných zase jen chápu poselství, ale bůhvíjak mě nebaví a pak jsou tam i takové, které jsem moc nepobíral (ale těch je minimum). Je to taková "všehochuť", kritizující především byrokracii, církev a další mocnosti + i na tu smetánku se dostane. Většinou trefně, ale ne vždy. Jenže i tak si mě to nedokázalo bůhvíjak získat a něco mi v tom prostě chybí. Své kouzlo to určitě má, ale Nenápadný půvab buržoazie mě přece jen zaujal o něco víc. Slabé 4* (19.07.2021)